47. den. Hlínotvůrce, nejmenší venuše a lehká šlapka
Jakmile zaprší, hned to tady u Kyjova klouže. Měkký jíl se rozjíždí pod nohama a toho si všiml už dávno hlínotvůrce Roman Muroň. Nejdřív když chodil jako kluk po okolních vesnicích a sbíral střepy, teď když dává dohromady rozbitou keramiku z archeologických nálezů nebo když staví hliněné domy.
Seděli jsme v hospodě v Žarošicích, pili úplně odporný lihový nápoj a před půlnocí raději přešli na víno. Pak Romana napadlo, že půjdeme přespat do jeho hliněnky, kterou postavil pár kilometrů za vsí.
Branka u plotu byla odemčená, klíč od domku visel za trámem, chvíli jsme tápali, než Roman zapálil petrolejku. „Tady jsem tři roky bydlel. V létě, v zimě.“
Každé ráno odtud odjížděl na kole do obecního muzea v Žarošicích, kde dělá správce. Materiál na chaloupku o rozměrech pět krát pět metrů sbíral tři roky a domek postavil během léta.
„Nejdražší byla kamna. Vzal jsem si půjčku třicet tisíc, polovinu stála kamna a zbytek jsem propil,“ říká s úsměvem šestatřicetiletý hlínotvůrce, který se chystá pokračovat. Chce dostavět z hlíny hospodu, ubytovnu a hradby.
„Materiál máme pod nohama. To si nakopu. Rákosí na střechu roste u rybníka. Až zemřu, tak se to rozpadne a hotovo.“
Roman vyrábí z hlíny leccos. Třeba obrazy, které má pověšené doma a poskládané v muzeu. Jeden visí v hospodě v Žarošicích. „Měl jsem tu dluh, tak jsem jim dal obraz,“ říká. Na dvoře muzea Roman také míchá hliněné omítky a jezdí je nahazovat zájemcům z okolí. Prý je jich čím dál víc.
Muzeum v Žarošicích je ryze venkovské, ale sbírky jsou vedené velmi profesionálně, což je zásluha Romana, který pracoval jako technik u archeologů. Sám hledá po polích pozůstatky civilizací a třeba třícentimetrová venuše je jeho úlovek z nedalekého pole. Rozhodně bych po cestě z Brna do Kyjova Žarošice nevynechal. Jak muzeum, tak jeho správce s rukama od hlíny stojí za návštěvu.
Lehký dotyk do pedálů
V Otrokovicích už dvacet let podniká cyklista Petr Kohoutek. Prodává bicykly všeho druhu a v poslední době i elektrokola. A právě na vyjížďku tímto strojem budoucnosti mě pozval. Byla to moje premiéra a nestačil jsem se divit.
Jen jsem se dotkl pedálů, kolo vyskočilo jak koník a rozjelo se. Jak do roviny, tak do kopce. Uháněl jsem lehce jako vánek a ani jsem se nezpotil. Vůbec se nedivím, že elektrokolům se prorokuje skvělá budoucnost především ve městech.
Elektrokolo užije každý, koho už nebaví šlapat nebo kdo už normální bicykl neutáhne. Baterie vydrží přes padesát kilometrů, cyklista nepotřebuje řidičský průkaz jako třeba na moped, a když o něj přišel, může dočasně na elektrokolo přesedlat.
Elektrokolo je ale těžší, motor s baterií mají kolem deseti kilogramů. Jízda je velmi příjemná a stále si vybavuji ten pocit, že když šlápnu do pedálů, stroj se okamžitě rozjede a skoro nic mě to nestojí.
Můj průvodce Petr Kohoutek mě vzal na výlet kolem Moravy a Baťova kanálu. Míjeli jsme jedno zdymadlo za druhým, hospodu za hospodou, loď za lodí. Celá trasa je turisticky velmi dobře zasíťovaná a všechno se odehrává kolem dobře upravených cyklostezek.
Velmi mě ovšem zaujala stavba, která nemá s turistickou nic společného. Ve Starém Městě staví kostel velmi neobvyklého designu. Doporučuji prohlédnout alespoň na fotografiích.
Cestu jsme ukončili jako správní poutníci na Velehradě. Městečko je ještě menší, než jsem si myslel, a jenom jsem dumal, jak se sem může vejít při různých oslavách tolik věřících. Ve Velehradě se vše odehrává kolem kostela a rozlehlé fary. Vždyť tu bylo podle legendy sídlo Velké Moravy.