41. den. Neúspěšný lov na čáře, Hranice u hranic a krušné hory

7. srpen 2013
Trojmezí. Hranice vede potokem

Trojmezí na rozhraní Česka, Bavorska a Saska není nejzápadnější bod České republiky. Tento mýtus je třeba vyvrátit hned v úvodu. Je to, na rozdíl od toho opravdu nejzápadnějšího bodu, moc pěkné místo osazené dřevěnými lávkami, označené tabulemi a vybavené i „vrcholovou“ knihou, nejzápadnější borůvky tam však nerostou.

Geografická výspa Česka je schovaná v lese, nevede k ní žádná značená cesta a možná i proto jsem ji nenašel. Ale asi hodinu jsem se snažil.

Výlet do Ašského výběžku přesto za námahu stojí. Pozval mě Radim Prekop a společně s učitelem Josefem Levým mě provedli po naučné stezce, kterou s přáteli budují. Zaměřují se na pozůstatky bývalých vesnic, historii kraje a na přírodovědné zajímavosti.

Ukázali mi stanoviště perlorodky říční, lokalitu s bohatým výskytem mochny bahenní nebo čertkuse lučního a hlavně v potoce rostoucí rdest rdesnolistý, který se v Česku vyskytuje pouze tady. Botanik se tu plácá radostí do stehen.

Hranické továrny nemůžou sehnat zaměstnance

Historické zajímavosti vyloudí na tváři turisty spíše zádumčivý výraz. „Tady stála hospoda, tady mlýn, tady celá vesnice,“ ukazuje učitel Levý, který s přáteli seká trávu okolo naučných cedulí, shání peníze na jejich výstavbu a sem tam pořádá česko-německé akce. Protáhnout naučnou stezku až do Německa se zatím nedaří. „S kolegy v Bavorsku se nedá dohodnout,“ říká starosta Hranic Miroslav Picka.

Starosta Hranic Miroslav Picka

Město Hranice je vůbec zajímavé. Přestože leží v pohraničí, je tady takřka nulová nezaměstnanost. „Práci nemají jen ti, kteří nebudou dělat nikdy,“ říká starosta.

Ve městě vyrostlo několik továren, které nemohou v Hranicích s více než dvěma tisíci obyvateli sehnat zaměstnance. A tak sem dojíždějí lidé z okolí a třeba i z Františkových Lázní. Možná jednou přijde doba, kdy sem budou jezdit za prací i Němci z Bavorska. To by byla švanda.

Po bývalé „čáře“ vede cyklostezka

Hranice jsou v nezaměstnanosti na české poměry exotickou výjimkou. Jinak zažívají všechny nevýhody pohraničních měst. Nevede sem pořádná cesta, všude je daleko a turisté tuto oblast znají jen málo.

Sokolovna je odpoledne prázdná

Pro cyklisty je to podle mě velmi vhodný cíl. Po bývalé „čáře“, na které vedly ostnaté dráty, dnes uvidíte asfaltové cesty. Jejich síť je hustá, sem tam rybník nebo potok s velmi studenou a tudíž ochlazující vodou a ani hospody tu nechybí. Není jich mnoho, ale třeba v Hranicích je jich hned pět.

Mezi restauracemi je obzvlášť zajímavá Sokolovna. Před válkou ji otvíral Konrad Henlein a dodnes se zachovala v téměř původním stavu. V patře jsem zahlédl dřevěné židle s pořadovými čísly ze smaltu, které jsem viděl na dobových fotografiích.

V Krušných horách se kruchalo

V Sokolovně je právě výstava starých fotografií, které připomínají život v Hranicích před válkou. O klíče si musíte říct ve výčepu a servírka je přes někoho dalšího sežene. Interiér hospody je skvěle původní, hned bych tam poseděl do půlnoci. Jen aby mě nestrašili duchové minulosti.

Tvůrce naučné stezky Josef Levý

Ašský výběžek je krajina lehce zvlněná a směrem na sever se zvedají Krušné hory. Protože jim dneškem mávám na rozloučenou, zastavil bych se ještě u jejich názvu. Vyzkoušel jsem pana učitele Levého a jeho kamaráda Radima z etymologie názvu Krušné hory.

Radim se nenechal nachytat a neřekl, že je v nich krušný život. Naopak věděl, že se v nich kruchalo, tedy těžilo. A protože „ch“ se mění v „š“, máme tu Krušné hory. Odjíždím tedy ze západu a z krušných hor a za pár dnů se objevím pro změnu na nejvýchodnějším bodě Česka. Snad to nebude krušné.

Čtěte také