3500 stran Knausgårdovy absolutní upřímnosti. Můj boj je knižní slow TV o procházkách i životních traumatech

Čím je Můj boj tak kontroverzní? Voyeurstvím? Absencí příběhu? Nebo svou snahou o absolutní upřímnost, která z Knausgårdova textu dělá literární slow TV? A stojí vůbec Můj boj za přečtení?

„Určitě stojí,“ odpovídá hned na začátku Liberatury spisovatelka Zuzana Kultánová, „Můj boj je velká literární událost. Pro mě jako pro čtenáře i pro autorku to bylo velké zjevení v tom, o čem se dá psát – tak, jak bych si myslela, že to nemůže fungovat.“ Publicistka, scenáristka a dramaturgyně Klára Vlasáková souhlasí. Knausgårdovu těžko definovatelnou hexalogii přirovnává k nejlepším deníkům, ale vysvětluje, že norský spisovatel od počátku počítal s tím, že jeho ultimátně upřímné vzpomínky budou brzy všem na očích. Spousta lidí – zvlášť v Norsku, kde Knausgård platí za rockovou hvězdu – čte jeho knihu s radostí, že naplní svou přirozenou potřebu voyeurství.

Zuzana Kultánová a Klára Vlasáková|foto: Jonáš Zbořil

Pro jiné čtenáře jde prostě o hypnotizující zážitek, slow TV, ve které se nepletou svetry, ale žije se tu život, se všemi jeho krizemi i prchavými okamžiky štěstí. A stejně jako v životě tu není prostor pro ohromně vyklenuté příběhy ani očišťující katarze. Byla by ale chyba si myslet, že Knausgård neumí pracovat s formou, že to není výjimečný spisovatel. „Stále používá literární tríčky, pracuje s očekáváním a napětím. Formálně to literatura je,“ připomíná Klára Vlasáková.

Proč se nakonec obě hostky shodnou na tom, že je Můj boj přelomové dílo? „Knausgård ukazuje na svém osobním příkladu, jak je užitečné, byť bolestivé, dekonstruovat příběhy, které si říkáme o sobě,“ myslí si Vlasáková. „Během té knihy si vzpomenete na to, co jste zapomněli,“ doplňuje Zuzana Kultánová, „ta kniha má takový rytmus, že si uvědomíte, z čeho se skládá váš život. Vlastně vás uklidní, že váš nudný život je stejný jako tisíce dalších životů.“