22. den. Na Štěpána bez koled
Kousek od Klatov leží vesnička Štěpánovice. Leží na hlavním tahu do Plzně a tak tam moc klidu domorodci nenajdou. Hospoda je tam jediná a kolem poledne na Štěpána otevřená nebyla. Ani na návsi ani nikde jinde o člověka nešlo zakopnout, a proto jsem se nedozvěděl, jestli tady někdo koleduje na Štěpána. Ale je jasné, že ne. Zvyk už dávno vymizel. Tady by s tím však mohli něco provést. Přeci jenom obec na památku Štěpána vznikla. Možná i toho svatého, kterého mají nejraději Maďaři.
To už jsem utekl hodně daleko od Štěpánovic, ale zkrátka „Koledu, koledu Štěpáne…“ tady ve vsi nikdo nezpívá.
Pod Černou věží v Klatovech se na Štěpána srocovali sportovci různého věku a pohlaví. Převažovaly děti a kmeti. Nalehko v běžeckých botkách vyráželi na pětikilometrovou trasu městem a hlavně pod věží.
Přidal jsem se také, abych zjistil, kolik penzistů a jurodivých chlapců mě předběhne. Bylo jich dost, ale bylo to celkem vtipné dopoledne.
Běžců je stále víc a víc, běžecký boom v Česku ještě nevyvrcholil. Štěpánských závodů se běhá po celé republice slušná řádka. K tomu všemu přeje počasí běžcům na suchu víc než na běžkách.
Na záda jsem se díval mnoha běžcům, ale ta nejslavnější patřila Ivaně Sekyrové. To je učitelka, co se dokázala probojovat na maraton na OH v Londýně. Ryzí olympijský příběh amatérského sportovce. V Klatovech se narodila a tak tu se tu občas proběhne.
Vedle trati stála i jiná běžecká legenda Vlastimil Zwiefelhofer, rodák z blízkého Tajanova. Když jsem mazal kolem něho, utrousil jedno slovo: „Makej.“
Jehličky po těle
Mimořádný zážitek jsem ale zažil už na Štědrý den, zápis jsem si nechal až na teď, protože jsem se chtěl přesvědčit, že dožiju ve zdraví.
Takhle to popsal sedmiletý syn Štěpán: „Byl jsem v Plzni. Plavali tam otužilci. Táta byl ve vodě jen pár sekund. Zkusím to odhadnout. No tak pět šest sekund. Je tam i hospoda. Měl jsem tam kamaráda. No, a to už je všechno.“
Dodal bych, skoro všechno. V Hradišti jsem se spolu s plzeňskými otužilci ponořil do řeky Úhlavy. Voda měla 2 stupně Celsia, vzduch byl o stupeň teplejší.
Bylo to poprvé, co jsem se něčeho podobného dopustil a tak mě zajímala reakce organismu.
To, co se dělo ve vodě, si moc nepamatuji, hned jsem se snažil dostat ven. I když jsem strávil v chladném objetí jen pár sekund, na souši jsem ucítil na kůži ostré jehly. Trvalo to jen krátce, ale bylo to příjemné. Zároveň jsem cítil chlad v břiše, který vydržel dobrou půlhodinu.
Myslel jsem si, že koupel v ledové vodě budě mít podobný efekt jako sauna. Že když vylezu z ledové vody, bude mi pak teplo. Ovšem, mýlil jsem se. Zima mi byla ještě dlouho.
Zkušenému otužilci Ondrovi Fraňkovi drkotaly zuby. „To je normální a nemám na to vliv. Prostě drkotají samy,“ prohlásil.
Když otužilci viděli, že jsem se ponořil také, hned mě pozvali na další zimní koupele. Ještě si to promyslím...