21. den. S Lucií ve službě

25. prosinec 2013

Den po Štědrém dnu v půl desáté ráno bylo náměstí v Sušici jako vymetené. Jen v boční ulici parkoval malý třídveřový vůz s nápisem „Zakoupeno z výtěžku z Tříkrálové sbírky“. Ze dveří domu vyběhla jen v košili a rozepnutém svetru tmavovlasá žena, ukázala mi místo na sedadle spolujezdce, vyřídila poslední telefon s vedoucí a vyjela na druhou služební jízdu tohoto dne. Pečovatelku z Oblastní charity v Sušici Lucii Kopelentovou čekaly čtyři domácnosti se čtyřmi nemocnými a nemohoucími klienty.

„Když nejezdí výtah, je to horší,“ směje se Lucie ve výtahu a mačká 7. patro.

Z kapsy vytahuje svazek klíčů jako kastelán, odemyká byt, pozdraví stařenku zachumlanou v peřinách, prohodí s ní pár slov, pak donese lavor s vodou, vezme tenké rukavice a nechává mě za zavřenými dveřmi v kuchyni.

Když vyřídí hygienu, začne ohřívat jídlo, které připravila neteř staré paní. Bydlí o patro níž, řadu věcí vyřídí, ale na péči je tady Lucie. Takže paní nakrmí.

Čtěte také

A zatímco umyju trochu nádobí, pověsí prádlo, které při ranní pochůzce dala do pračky. Pak ženě v posteli oznámí, že se ve dvě hodiny vrátí, a jede za další klientkou.

Takhle se Lucie točí během svátečního provozu u čtyř klientů celý den. Někam přijde jen jednou, jinam zase dvakrát nebo i třikrát. Záleží, kdo z příbuzných se o nemocné stará a jakou péči jsou schopni zvládnout.

„Naše heslo je: nepomáhat víc, než musíme. To situaci prospívá,“ vysvětluje Lucie.

Žena mnoha povolání

Každá pečovatelka je ovšem žena mnoha povolání včetně řízení auta po zasněžených cestách v podhůří Šumavy. „Na sněhu jsem se dřív bála. Dneska když zasněží, tak si jen naplánuju jiný čas dojezdu.“

S Lucií jezdím od půl jedenácté do půl druhé. Poslední štace je nejlepší. Zastavujeme u vilky, kde bydlí učitelka Jana Vokounová s nemocným manželem, mimochodem bývalým primářem na interně.

Podle obrovské knihovny je poznat, že v domě žijí znalci biologie a zájemci o historii. Pečovatelka zatím pomáhá s hygienou nemocnému a paní učitelka vysvětluje, jak je charita důležitá.

Nemocný doma

„Taky už manžela neuzvednu a teď jsem ještě byla tři měsíce o holích,“ říká. Teď už běhá z kuchyně do obýváku a občas se zastaví ve vedlejším pokoji, kde žije postižený syn.

„To víte, prostě to nějak musím zvládnout,“ říká čiperná paní a dává se do hovoru s Lucií, kterou kdysi učila. „Nikdy jsem neuvažovala, že bych dala manžela do nemocnice nebo ústavu. Chci ho mít doma.“

Sociální péče je sice drahá, ale terénní péče v domácnosti je překvapivě docela levná. Výrazně levnější než péče v ústavech, které zdravotnické a sociální úřady a také zástupci státu stále podporují.

„Každý si může dovolit pečovatelku,“ říká přesvědčivě Lucie. Hodina práce stojí podle vyhlášky 120 korun, počítají se minuty a doprava se neúčtuje. To už jde na vrub Oblastní charity.

Nejen proto má Lucie Kopelentová zásadní výhrady proti ústavní péči. „Ideální je, aby člověka nic nebolelo a bylo to podle něj. Doma je doma.“

Poslední kolo

Třetí kolo začíná matka devítileté dcery a samoživitelka Lucie večer před sedmou. Opět objede všechny klienty kvůli hygieně a večeři.

Takhle se pečovatelky starají o nemocné 365 dnů v roce. Lucie Kopelentová pracuje jako terénní pečovatelka druhým rokem.

„Měla jsem různá zaměstnání, ale tohle jsem vždycky chtěla dělat nejvíc. Mě to baví,“ uzavírá.

autor: lsm
Spustit audio