Zpěvy utlačovaných černochů nechtěl režim slyšet. Spiritual kvintet čerpal i z obrozenců, ohlíží se Jiří Tichota

21. září 2021

Spiritual kvintet odchází ze scény po 60 letech, během nichž se s protitotalitními písněmi stali jedním ze symbolů sametové revoluce. „Balkon, pod kterým se vlnilo 200 tisíc lidí, cinkalo klíčky a zpívalo ‚Až se k nám právo vrátí‘, si budeme pamatovat celý život,“ líčí Jiří Tichota. Mají protestsongy podle jeho mínění co nabídnout i nadále? A jak se jim za minulého režimu dařilo kličkovat v mantinelech dovoleného?

Musíš za svou pravdou stát – jak je možné, že tahle píseň mohla tehdy znít? Evidentně musela režim dráždit a vzbudit pozornost režimních strážců, kteří kolem vás kroužili. Pocítili jste to, nebo se vás naopak báli?

Spirituál kvintet na festivalu Okolo Třeboně v roce 2015

Já jsem musel každou chvíli chodit vysvětlovat. Samozřejmě jsme si vypracovali určitou taktiku, která spočívala především v tom, že jsme zpívali hodně spirituály. A režim měl ten problém, že na jedné straně vykřikoval, že černoši jsou v Americe utlačovaná menšina, a na druhé straně potřeboval zakazovat, aby se o tom zpívalo – to nešlo dohromady. Když se to šikovně navléklo, tak jsme zpívat tyto texty mohli s tím, že čas od času přišlo udání a my jsme chodili vysvětlovat, že jsou to černošské protestsongy.

Vrchol toho byl u písničky Až se k nám právo vrátí, kterou jsme pak zpívali 23. listopadu tady z balkonu Melantrichu nedaleko odsud. To už se jim opravdu nelíbilo. Dříve stačilo, že jsme odevzdali texty ke schválení, ale tentokrát si vyžádali, abychom doložili originální text. A to nešlo, protože ta písnička se v originále jmenuje Více důvěry v Krista, takže to by pochopili, že není překlad. Tak jsme to udělali obráceně: já jsem tehdy učil na Filozofické fakultě, zašel jsem za známou na anglistiku, dal jsem jim náš český text a nechal jsem ho přeložit do angličtiny.

A pak už to nikdo nezkoumal.

No nemohli, nebyl internet, nebyly nahrávky, tady nic nebylo. Nic kontrolovat vlastně nemohli.

Tak to je opravdu neuvěřitelný příběh. Když se člověk do toho textu zaposlouchá, tak je nadrežimní – žije si svým životem teď, žil si jím tenkrát a funguje stále.

Líbí se nám, že dostáváme od současných posluchačů psaníčka, ve kterých se objevuje, že to co bylo aktuální za totáče a už jsme mysleli, že to bude patřit do starého železa, se najednou ukazuje jako aktuální i dál. Ne třeba v takových rozměrech, ale připomenout si, že lidé mají právo se rozhodovat, jak chtějí – chovat se jak chtějí, vychovávat své děti po svém, věřit nebo nevěřit – to je věc, kterou je za každé situace dobré připomínat.

Když ta píseň vznikala, bylo to už s myšlenkou, že píšete něco, co je nadčasové a nadrežimní?

Ne, to vůbec ne. My jsme to brali opravdu jednorázově, účelově. Takových písniček máme mnoho, často je to zakódované. Protože takové texty, které se nám líbily a zněly protirežimně, jsme vyhledávali i v době obrození. Tam prožívali zase útlak ze Západu, zatímco my z Východu, takže obrozenecká nálada byla podobná té naší za totality  Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Čelakovský a jiní psali texty, které se hodily i na totalitu.

autoři: Petr Král , jkh

Související