Září v upoutávce na novinku Netflixu. Sci-fi není můj oblíbený žánr, tvrdí přesto Petr Nárožný

Je pro vás důležitá sledovanost filmů, ve kterých hrajete?

Sledovanost pro mě není tím nejdůležitějším. Dělal jsem spoustu pořadů, které měli velkou sledovanost a vlastně jsem si je neoblíbil, a naopak ty, které sledovanost tak vysokou neměly, které byly velice zajímavé. 

V případě pořadu, kde se počítalo s menší sledovaností se dalo pouštět do témat a lidí, kteří nebyli velmi známí nebo populární. Ale v dnešní době je argument televize nebo rozhlasu hlavně popularita. Když si vymyslím příklad ředitele hvězdárny třeba z Valašského Meziříčí, z vedení jistě přijde direkt ve smyslu, že takový člověk není dostatečně známý, abychom s ním něco natočili. Což je velká škoda, protože to může být velmi vtipný a sečtělý host.

Při sledování detektivek používám svou ženu jako slepec hůl - ptám se jí kdo je kdo, a děj těmi dotazy rozbíjím.

Petr Nárožný

Vystupujete v upoutávce na novinku Netflixu. Váhal jste, než jste roli přijal?

Vlastně jsem nevěděl, o co jde. Znal jsem název Rebel Moon a myslel si, že měsíc rebeluje, ale pak jsem se dozvěděl, že jde o něco jiného. Snímek je v žánru science fiction, je to střílečka, jak já říkám. To je žánr filmu, který většinou nesleduji.

Maximálně se podívám na českou detektivku, kdy vedle mě sedí moje žena, kterou neustále atakuji otázkami. Ženu při sledování detektivních pořadů používám jako slepec hůl, ptám se jí kdo je kdo a děj je tedy rozbitý těmi dotazy.

Ale zpět k tomu spotu – nějakého člověka napadlo, že se má uvést nový film a já, Petr Nárožný bych měl jako vzteklík z pohádky říct „Je to rebel!“. Je to krátký příběh a jeho pointou je, že bych se měl spojit s Rebel Moon. Cesta k finální podobě upoutávky byla ale složitá, protože musela vyhovovat všem stranám. To znamená jak českému divákovi, tak tvůrcům, jejichž film má být nějak důstojně uveden. Víc nebudu prozrazovat, kdo je zvědavý, ať se podívá na upoutávku a film sám.

Čtěte také

Jsem takový fotograf uličník, usmívá se herec Brukner. Vyjde mu kniha fotografií

V minulosti jste dělal konferenciéra hudební skupině Rangers. Nebyli ty vaše vstupy vlastně formou dnešního stand-upu?

Vlastně ano, snažili jsme se o to. Někdy se stala nehoda kytaristovi a vyměnit na dvanáctistrunné kytaře strunu, to chvíli trvá, takže jsem musel mluvit. Měli jsme dopisy diváků, lidé nám psali, já jsem to na jevišti četl a pak jsem na dopisy odpovídal.

Tohle uměl skvěle Miroslav Horníček, od něj jsme se to vlastně naučili. On uměl velmi pohotově reagovat. Když měl například besedu a v publiku někdo nahrával na magnetofon, tak se zeptal: „Jste tady služebně?“. To se mi strašně líbilo.

Kdo vlastně učil Petra Nárožného hrát?

Asi nikdo. Jako gymnazista jsem hrál v dnešním Činoherním klubu. To se herci divili, když jsem tam přišel a vyprávěl jim, že jsem tam dávno před nimi už kdysi hrál v roce 1953, 54, 55. Na tom místě byla původně malá ochotnická scéna, dnešní Činoherní klub. Úplně původně to bývaly ženské domovy, bydlely tam ženy, které za první republiky přišly a zestárly tam. Jeviště sloužilo k matiné, četla se tam poezie, býval tam velmi kvalitně vybavený ženský klub. Tam jsem hrával s ochotníky.

Čtěte také

Nad rolí ve filmu Tancuj Matyldo jsem neváhala, přiznává herečka Rázlová. V čem ji inspiruje Karel Roden?

Poprvé jsem tam viděl Vlastu Buriana. Přišel ke mě kulisák a říkal, ať nechodím ještě domů, že se stane zajímavá věc. A najednou jsem viděl, že po schodech kráčí pán podpíraný menší dámou, velice distingovaně oblečený. On šel s velkými obtížemi a když sešli až dolů, tak jsem si uvědomil, že je to nádherný komediant Vlasta Burian. Už byl těžce nemocný, špatně chodil. Divadlo bylo tehdy plné diváků platících jinou formou, než penězi a on byl na jevišti sám, dělal různé skeče a já jsem si uvědomil, jak tohoto Pánem Bohem nadaného člověka zničili komunisté.