Zakladatel projektu Dobrý táta: Největším mýtem je, že táta nikdy nebyl součástí výchovy. Dnešní výzvou je množství nároků

8. březen 2025

Největší audioportál na českém internetu

David Škrobánek, zakladatel projektu Dobrý táta | Foto: Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Když někteří rodiče vydírají skrz své dítě toho druhého rodiče, to je to skoro trestný čin, konstatuje zakladatel projektu Dobrý táta David Škrobánek. Poslechněte si celý rozhovor

Kdo miluje své děti, klidně hodí za hlavu kamarády a pivo, říká David Škrobánek, který založil projekt Dobrý táta. Workshopy organizuje nejen pro otce – pomáhá i matkám. „Logicky jsem táta, mám v tom větší zkušenosti než v mateřství, ale snažím se radit i maminkám, jak mít dobrého tátu. Ale mámy mají Dobrých maminek a podobných diskuzních fór hodně, zatímco tátům v Česku moc pomoženo není,“ domnívá se Škrobánek.

Jak se mění role otce v 21. století?

Čtěte také

Mění se zásadně, protože se mění nároky, které jsou ze všech stran. V prvé řadě tlačíme na sebe, chceme mít geneticky danou roli živitele a chceme ji plnit. Chceme do rodiny přinášet peníze, a když to neděláme, selháváme. Chceme také dát nějaké bezpečí, protože jsme ochraňovatelé vůči dětem a rodině. To zůstává stejné, ale co se mění – a chceme to my, naše děti, partnerky, společnost – je to, abychom byli milí partneři, abychom byli empatičtí, citliví.

A teď z těch třech, čtyřech rolí, které tady byly dřív, jich je třeba osm, devět, deset. A v tom je to náročné, jak to zkombinovat, aby obrázek byl co nejlepší. A výzva je v tom, jaké nároky máme na sebe a jaké jsou od ostatních.

Jak si tátové pomáhají, jak vypadají vaše skupinové workshopy?

Když už se tam dostanou, je to samo o sobě neuvěřitelné. Máme třeba byznysovou akademii pro táty, bavíme se o tom, jak být lídrem v práci a doma. Je spousta manažerských dovedností, které máme v práci, ale nemáme je doma – komunikace, typologie osobnosti.

A když se tam potom ti muži setkají, je neuvěřitelné, jak začnou sdílet s ostatními, je to podobné jako indiáni kolem ohně. Jako muži se bojíme mluvit o svých problémech, výzvách, ale v bezpečném prostředím, v tom mužském kruhu už to řekneme. A pak slyšíme, že v tom nejsme sami a že vlastně neselháváme, protože chceme všechno vyřešit sami.

Když rodiče selžou

Četl jsem, že většina rodičů u nás svoje děti bije. Nechce se mi tomu věřit…

Asi také žiji v bublině, kde si to vůbec nedovedu představit. Zažil jsem si to jako dítě, věřím, že to je vzorec, který jsme si zažili, takže si někteří rodiče řeknou, že to je normální. Ale absolutně s tím nesouhlasím, bití je jenom vybití si frustrace na někom, kdo je slabší než já.

A všem rodičům, nejenom tátům, říkám, že si mají uvědomit, že dítě nemá volbu, dítě nemůže říct, že Pepíček má vedle u sousedů lepšího tátu, tak tam půjde. Ono musí být u nás, musí chodit do školy a musí to přežít. A podle toho, jak mu pomůžeme v dětství přežít nebo se inspirovat, tak podle toho bude vypadat i doba po pubertě. Takže proč bít – tady jenom zásadně selhává komunikace, empatie a selhávám jako rodič.

Dítě na jednu stranu vidí, že rodiče by se měli milovat jako v pohádkách, ale realita je jiná

Jaký dopad má na utváření osobností dětí vysoká rozvodovost u nás?

Rozvodovost teď klesá, spíš si myslím, že to bude tím, že se méně párů sezdává. Je to moderní styl. Mám i sám tuto zkušenost, protože i sám jsem se rozvedl, je to věc, na kterou nejsem hrdý, s mými dětmi se o tom bavím a vím, jak to pro ně bylo těžké. Nemají volbu. Na jednu stranu vidí, že jejich rodiče by se měli milovat jako v pohádkách, ale najednou žijí někde jinde. A nejhorší je, že skrze děti si rodiče často řeší své problémy. Když to řeknu škaredě, někteří rodiče vydírají skrze dítě toho druhého rodiče, to je skoro trestný čin.

Dítě miluje mámu, tátu, a to, že oni dva se rozhádali, za to nemůže. Snažím se apelovat na všechny rodiče, kteří si tím projdou – partnerství a rodičovství jsou dvě věci. Stává se, že selžeme, je to život, ale rodiči budeme do konce života. Měli bychom spolu komunikovat a dítěti to ulehčit, ať jsme spolu, nebo nejsme.

Existují nějaké mýty o otcovství, které se stále tradují?

Čtěte také

Určitě. Že táta má mít pevnou ruku, má dítě vychovávat, nemá projevovat emoce, že táta nikdy nebyl součástí výchovy. To je možná největší mýtus. Táta byl vždycky součástí rodiny, přišla až průmyslová revoluce na začátku minulého století, která to celé změnila, poslala rodiče do továren, potom přišly války, kdy většina tátů zmizela ze života dětí. A pak jsme strčili děti do jeslí a tátové vydělávali ty těžké miliony po revoluci.

Bavíme se o nějakých 150 letech, ale předtím bylo normální, že táta byl součástí rodiny, ať byl řemeslník, truhlář, rolník, tak dítě ve chvíli, kdy bylo schopno, šlo na pole, do dílny s tátou a dívalo se, jak táta pracuje. Je potřeba si uvědomit, že to není nový trend, že tátové se budou starat, je to spíš návrat k normálu. Protože když dítě nemá mužský vzor, tak si ho bude hledat jinde. A proč by vzorem vašeho dítěte měl být trenér fotbalu nebo soused, když to můžete být vy?

Jak rozdílná je výchova synů a dcer? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Vladimír Kroc , prh

Související