V mládí jsem byla větší střelec. Dnes už vím, jak je život komplikovaný, říká spisovatelka Maléřová

Když jsme tady před těmi pověstnými ikonickými dveřmi na Vinohradské 12, jaká se vám vybaví vzpomínka?

Ta vzpomínka je dávná. Vždycky říkám, že nejsem tak stará, že jsem jenom brzy začínala. Svoji prvotinu jsem napsala už na vysoké škole, takže mně první kniha vyšla velmi brzy.

Na základě toho mě oslovil tehdy velký rozhlasák Radek Mácha a přizval mě k velikánům z nedělních rán. Já jsem mezi ně jako mladičká vplouvala. Tehdy jsem byla mladá, tak možná jsem si to tolik ani neuvědomovala, ale postupem času jsem vplouvala do úžasné školy.

Jaké je to teď procházet těmi dveřmi, jít chodbami, vcházet do studií?

Pro mě je to pořád svátek a vzrušení, protože jsem v rozhlase vždycky „na návštěvě“. Jsem tam v těch nádherných časech, kdy tam nikdo není, jenom já, zvukový mistr a pak posluchač, kterého někde cítím. Ale jinak jsme v takovém klidu, kdy ráno lidem otvírám den nebo je večer ukládám spát. To jsou takové vzácné rozhlasové možnosti.

„Jako na procházku”

Sama jste moderátorka, ale také jste sama byla několikrát host. Jaký je v tom rozdíl?

Je to pro mě zodpovědnost. Dnes je to na vás, já jsem odevzdaná, vy mě vedete jak na procházku a já si to užívám. Zatímco když jsem ten, který má hosta, tak se cítím za jeho příběh zodpovědná a chci, aby i on z toho měl pocit nějakého hezkého setkání s námi všemi i s posluchači.

Čtěte také

Spisovatelka Zuzana Maléřová & dcera, zpěvačka Alžběta Mrva Bohdanová. A jejich velké Severské snění

Vaše spisovatelské motto zní: „Slova jsou čin. Můžeme je vzít zpět, ale stejně žijí dál.“ Jaké máte rozhlasové a moderátorské motto?

Nevím, jestli ho mám, ale pojmenovala bych to, že rozhlas je pro mě tajemství. Stále si představuji, že tam nejsou webkamery, že je důležitá ta myšlenka, hlas, atmosféra a určité tajemství. Tu myšlenku a ten hlas vyšlete k posluchači a někde vás to vzájemně spojí.

Co všechno jste se v rozhlase naučila?

Určitě vžívat se do pocitů těch, kteří mě poslouchají a pro koho vysílám – takový pocit určité užitečnosti. Teď to myslím jak v úplně základní rovině, být prostě užitečný, někomu prospět, tak ale i v rovině „umělecké“. To mě naučil například sever, o kterém asi budeme hodně hovořit.

Oni mě naučili tomu, protože jsou absolutně úžasní v designu, v moderní architektuře, že všechno musí základně nejdřív fungovat, být funkční a pak z toho vzniká umění.

„Svobodně a volně”

Jak jste sama zmínila, vaše poslední kniha Severské snění (mé soukromé hygge) popisuje život v severských zemích. Nejblíž je vám Dánsko, protože tam máte syna. Ale jaké bylo třeba takové přistání na zelené planetě, Faerských ostrovech?

Na severských zemích je úžasné to, že jsou absolutně rozdílné, stejně jako jejich obyvatelé. My máme tendenci vnímat je jako nějaký celek a máme stereotypní představu, jak to tam vypadá.

Právě ta mnohobarevnost, jak každý ten národ i země je odlišná tím, co nabízí, to je na tom úžasné. Ale stejně úžasné je to, co je všechny spojuje. A to je velmi podstatné, proč si třeba myslím, že se tam cítím velmi svobodně a volně.

Čtěte také

S Václavem Hroudou z Jilemnice do světa. Víte, proč je lepší jet do Norska na koloběžce než na kole?

Já jsem si to pojmenovala, že je to obrovská míra vzájemné důvěry. Ty země jsou označovány za nejšťastnější národy na světě. V průzkumech tak opakovaně vycházejí na první příčce. Neustále soupeří Dánsko s Finskem.

Ale to není, že by chodili po ulici a říkali si: „My jsme šťastní“. Vůbec ne. Myslím si, že to přímo souvisí s tím, že jsou to země, kde je ve všech velmi nízká míra korupce, tím vzrůstající vzájemná důvěra. Když věci fungují, tak pocítíte veliký pocit svobody, určité vžité mravnosti a ne nějaké síly individuality, ziskuchtivosti, osobního obohacení.

Jako když krájíte chléb, vůbec nad tím nepřemýšlíte. Najednou to osvobodí i vás. A takové dodržování slova, dodržování úmluv vám přijde ne jako něco svazujícího, ale jako velmi osvobozující.

Jak to máte s psaním? Já si teď pomůžu vaším citátem, kdy jste řekla: „Trvá mi velmi dlouhá přípravná fáze, hledání cesty, často i tvaru. Pohled na prázdný papír mi nedělá vůbec dobře. A když už začnu, tak jsem velmi netrpělivá.“ Zajímá mě, jestli se to stupňuje s knihou od knihy nebo i s přibývajícím věkem?

Čtěte také

Šumava je pro mne živá bytost. Už děda si povídal se stromy, říká spisovatelka Klabouchová. Byla nominována na cenu Magnesia Litera

Myslím si, že v mládí jsem byla větší střelec. Byla tam větší podvědomá odvaha a hlavně určitá neznalost. Dnes už to velmi zvažuji, protože vím, jak je život složitý. (Dřív) jsem takto vystřelila velmi jednoduše. Myslím, že to k mládí patří.

Pamatuji si, že první recenze, která kdy vůbec šla na moji knihu, měla titulek „Radši přestřelit než nedostřelit“. S věkem si myslím, že jsem mnohem víc hlubší, uvážlivější, protože vím, jak je život komplikovaný a jak všeho, čeho se dotknu, je citlivé.

Ale princip práce, jak jste citovala, si myslím, že zůstává. Opravdu ta přípravná fáze je ve mně velmi hluboká. Když pak k tomu sednu, tak už jedu a vím většinou tu poslední větu. K té je ta netrpělivost, k ní se fyzicky dobrat.

Co všechno se Zuzana Maléřová naučila při svém působení v rozhlase? A jaké příběhy vypráví její nová kniha Severské snění? Poslechněte si celý díl pořadu Host Radiožurnálu ze záznamu v úvodu článku.