V mém věku je to dobrodružství. Ale bohové mi přáli a k moři jsem dojel, říká o psaní nové knihy Palata

Vaše kniha Elbe: Velká řeka vydaná nakladatelstvím Argo bude zakrátko oceněna cenou Egona Erwina Kische. Už máte na slavnostní předání 18. září připravenou děkovnou řeč?

Popravdě řečeno, ne. Mě samotného ta cena překvapila, nečekal jsem jí a je to hrozně milé. Ale k tomu, abych si připravovala řeč, jsem se opravdu ještě nedostal. Zatím vstřebávám tento úžasný zážitek.

Elbe je moje prozaická prvotina, takže po těch tisících článcích a několika novinářských cenách je to první takový výlet do velkého spisovatelského světa. Jsem tím mile překvapen, potěšen a projev si budu psát asi noc předtím.

Už máte víc prestižních ocenění, zejména novinářských, včetně ceny Ferdinanda Peroutky. Jak jsou pro vás ocenění důležitá?

Byla důležitá velice, protože to byl při práci, kde si nejste úplně jistý tím, jak kvalitní je, jak dobře ji odvádíte. Snažíte se ji dělat co nejlépe, ale vnější podmínky jsou různé a mnohdy velmi komplikované.

Pro mě to byly takové kompasy, které mi říkaly: „Teď to děláš dobře, pokračuji v tom. Trvej si na tom, jak to děláš a jak to chceš dělat.“ To není v novinařině vůbec jednoduché. A u té knížky je to podobné.

Multižánrová kniha

Jak byste vystihl žánr té knihy?

To je právě ten problém. Dostal jsem cenu Egona Erwina Kische, což je cena za literaturu faktu. Ta knížka ale není literatura faktu úplně stoprocentně, možná ani ne 50procentně. Opravdu jsem se snažil skloubit cestopis, pak se mi do toho dostalo mnoho příběhů, vyprávění o mé rodině, o mých kořenech.

Je to také knížka historická, takže se velmi líbila i kolegům na mé fakultě v Ústí nad Labem. Takže je to taková multižánrová kniha, a proto vás dvojnásobně potěší, když dostane cenu v takovémto úzce vymezeném žánru, jako je literatura faktu, protože je to i ukázka toho, že i multižánrová věc může v žánrové soutěži uspět.

Kulturní redaktorka Deníku Jana Podskalská napsala, že je to košatý deník nadšeného cyklisty, zvědavého publicisty, politologa, studenta české historie a svým způsobem i dobrodruha. Souhlasíte?

V mém věku už je to dobrodružství se vydat na tři týdny dlouhou cestu od českých hranic až na Helgoland. To tak opravdu prostě je. Takže jsem si trochu vyzkoušel, jestli na něco takového ještě mám. Zvlášť když jsem jel sám 900 kilometrů. To je také něco, co není úplně nedobrodružné.

Čtěte také

Martin C. Putna: „Když nebudete chodit po světě jako turista, uvidíte fantastické věci!“ Proč při návštěvě Itálie nevynechat Mussoliniho?

Naštěstí se nic dobrodružného po cestě v zásadě nestalo, což je opravdu velký dar z nebes, protože se mohlo stát tisíc různých věcí za ty tři týdny a po tak dlouhé cestě, plus ještě několik týdnů, které jsem trávil v sedle kola v České republice.

Všechno dobře dopadlo. Nikde jsem nehavaroval, dokonce jsem ani jednou nepíchl a v Německu nefoukal protivítr, což je strašně důležité.

Tam když fouká od západu, od moře, tak se vám najednou cestovní rychlost zmenší z dvaceti, pětadvaceti pohodových kilometrů na deset, kdy šlapete jako o život a ono to prostě nejede. Ale bohové mi přáli a k moři jsem dojel v podstatě v bezvětří a občas i s větrem v zádech.

Ideální prostředek

Proč jste se rozhodl celou trasu projet na kole?

Protože kolo je takový ideální prostředek. Já na kole jezdím už od nějakých patnácti let, kdy jsem poprvé absolvoval takovou dálkovou cestu s kamarádem Tomášem Víchem po východním Německu, kdy jsme si objeli celé východoněmecké pobřeží a vrátili jsme se přes Rouenu až do Berlína.

Čtěte také

Cestopisem roku se stala kniha Páchat dobro novináře Jiřího Pasze. Nejpůjčovanějším titulem je Novinářem v Číně 2

To byly také tři týdny. Bylo nám tehdy patnáct let, takže to bylo velmi dobrodružné. Tam se nám opravdu spoustu různých dobrodružných věcí v komunistickém NDR stalo.

Od té doby vím, že kolo je ideální v tom, že se posunujete natolik rychle, že toho stihnete spoustu, a zároveň natolik pomalu a natolik jste v kontaktu s krajinou, s lidmi, s městy, s prostředím okolo sebe, že když to pojmete jako já, jako literární cestu, tak je to úplně ideální v tom, že z toho potom jde dobře napsat kniha.

Ve svém textu se zabýváte také tím, jak se k řece jako lidé chováme. K čemu jste dospěl?

Dospěl jsem k tomu, že náš český sen o tom, že po Labi budeme jezdit znovu do Hamburku a že by po Labi mohly opět jezdit velké říční lodě, není asi uskutečnitelný. Je to z toho důvodu, že v minulých 30 letech se především střední tok Labe okolo Magdeburgu a směrem na Hamburk změnil v úžasnou přírodní rezervaci, která je opravdu mimořádná.

Čtěte také

Cestování tehdy a teď? Svět se od dob Hanzelky a Zikmunda moc nezměnil. Je s podivem, jak jsou dnešní expedice podobné, říká kurátorka

Je to přírodní řeka s písečnými břehy. Je to řeka, která je čistá, ve které jsou lososi. Je to řeka, okolo které žijí bobři a vydry a sem tam běhají i nějací ti vlci nebo losy. Aby se tato řeka znovu stala tím velkým přepravním tokem, po kterém budou plout desítky, stovky lodí denně, to úplně nedává smysl.

V Německu se stalo něco, co se u nás nestalo, o čem jsme tady v Česku jenom mluvili, a to je budování vodních kanálů. Po roce 1990 se tam dostavěla síť lodních kanálů, takže dnes Německo má velkou lodní dopravu, ale lodní doprava probíhá po jejich lodních kanálech.

Pokud se my Češi chceme do tohoto prostředí vrátit, tak se musíme vrátit na ty lodní kanály a nějak vymyslet, jak to udělat, jak to skloubit s podobou Labe, která je od Drážďan až do Hamburku dál, s tou podobou Labe jako přírodní řeky, jako přírodního klenotu.

Nakolik se Luboš Palata nechal k některým příběhům v knize Elbe: Velká řeka inspirovat spontánně na cestě? Co ho přivedlo k profesi novináře? A v jakých místech nyní Palata pořádá autorská čtení knihy? Poslechněte si celý díl pořadu Host Radiožurnálu.