V Korozlukách nahlédnete do prababiččiny ložnice
O tom, že socialistická péče o kulturní památky značně pokulhávala, se přesvědčil nejeden návštěvník na řadě míst Čech a Moravy. V Korozlukách přivedlo hospodaření mosteckého státního statku tamní zámek až na práh demolice. Od té doby uplynulo víc než půl druhého desetiletí a korozlucký zámek vypadá zase jako za působení posledních soukromých vlastníků.
Vstupní hale korozluckého zámku dominuje centrální pískovcové točité schodiště, které je svrchu osvětlováno přírodním světlem. Nad ním se totiž ve výšce tří poschodí rozkládá celoprosklená vitrážová litinová střecha.
Zámek v Korozlukách dnes vypadá opět jako za posledních vlastníků před rokem 1948, za rodiny Richterů. A to byl na tento historický objekt před třiadvaceti lety dokonce vydán demoliční výměr.
„Rekonstrukce trvá už 16 let, protože posloupnost prací byla dlouhodobá. Museli jsme zhotovit důmyslné statické zabezpečení, aby se věže nerozpadaly,“ popisuje současný majitel Miroslav Perout, jak se podařilo zámek před demolicí zachránit. „Nejtěžší stavební a technické práce – střechy, statika, fasády, okna, vnitřní keraštuky, vztyčení schodiště a stropů – trvaly do roku 2003.“
A pak došlo na různé subtilnější úkoly, třeba na obnovu původní historizující iluzivní výmalby nebo hvězdicové mozaiky parket z trojího dřeva – javoru, akátu a dubu. To vše za finanční podpory z podpůrného programu Záchrana architektonického dědictví ministerstva kultury.
A byť ještě vše není hotovo, už pátým rokem se na korozluckém zámku provádí. „V přízemí ukazujeme vstupní halu se zajímavými oltářními obrazy pocházejícími ze zaniklých mosteckých kostelů. Potom velký štukový sál a žlutou jídelnu,“ přibližuje můj průvodce.
V prvním patře si návštěvníci mohou prohlédnout centrální erbovní místnost a pět místností rozmístěných kolem jako jakýsi příběh bydlení v 18. a 19. století. Nábytek, obrazy a další exponáty patří částečně současným vlastníkům a dílem jsou zapůjčené. Třeba zmíněné obrazy poskytlo litoměřické biskupství a některé kusy nábytku zase Národní památkový ústav.
Mnoho věcí ovšem donesli sami návštěvníci. „Když někdo najde něco po babičce nebo prababičce na půdě, často nám to donese, abychom to zahrnuli do expozice, za což jsme velmi rádi,“ dodává Miroslav Perout s tím, že vděčni jsou současní majitelé i za jakékoli drobnosti, třeba v podobě vyšívaných deček, povlečení nebo historických dobových šatů.
A právě díky těmto drobnostem můžete mít pocit, jako by se v dámské rokokové ložnici, ve studijní pracovně nebo v pánském pokoji stále bydlelo. Jako byste se vrátili do doby našich prababiček.
