V Huse na provázku jsme hráli v arénách, na louce i v opeře. Naučili nás vnímat publikum, vzpomíná Miroslav Donutil

Popište posluchačům, kteří to neviděli, prezidenta Viktora Tomana, abychom si ho představili.

Čtěte také

Moloch. Minisérie sleduje následky útoku na prezidenta. Působí až nepříjemně aktuálně, poukazuje redaktorka

Není to moc kladná figura, má určitý vývoj. Tato postava je scenáristou Štefanem Titkou výborně napsaná tak, že má velmi překvapivý vývoj. Nebudu ho pochopitelně prozrazovat, protože se diváci aspoň budou mít na co těšit. Ale Toman se v prvním díle ukáže jako takový prezident slaboch, prezident, který na sebe nechá působit vliv hlavně z té velké mocenské země na východě, ale říkám, má vývoj.

Já jsem se dívala na první i na druhý díl a říkala jsem si, z kolika prezidentů to ten Miroslav skládal dohromady? Jestli se to dá vlastně vůbec říct.

Nedá. My jsme si zakázali ovlivňování konkrétními prezidenty. Přesto samozřejmě se tam dá spousta věcí vystopovat, že k někomu z prezidentů to, co prezident Toman dělá, směřuje. Ale říkali jsme si – nebudeme dělat žádné karikatury, nebudeme někoho připomínat, prostě budeme hrát středoevropského prezidenta, shodou okolností žijícího v Česku a řídícího tento národ.

Když jsme u těch mocných, mrzí vás, že jste si nezahrál Jiříka z Poděbrad?

Mrzí. To je něco, co mě pořád ještě vrtá hlavou a říkám si, jakou formou k tomu přistoupit. Zahrát si někde... možná v rozhlase k tomu dojde? Nevím. Je to zvláštní postava, pro naše dějiny velmi určující a zajímavá. Člověk, který jako první toužil po společné Evropě a po společné měně. Vždycky jsem si říkal, že by stálo za to těm pánům do Bruselu vyslat vzkaz, že už jsme to věděli. Ale málem k tomu tenkrát došlo.

To byl seriál v Československé televizi...

Bylo to na přelomu let 1989 a 1990. Ale já tohoto projektu nelituji, protože to nebylo dobré. Dvůr Jiřího z Poděbrad byl v pozadí jakéhosi romantického příběhu. Už jsem sice měl ušitý kostým, bylo hotové brnění, ale nedošlo k tomu, protože německá televize ARD, nebo kdo to koprodukoval, si vybrala jiný seriál. Čili tohoto nelituji, ale lituji toho, že se ještě nikdo nezmocnil toho tématu.

Bílá nemoc současnosti

Roli s přesahem do politiky a nějaké větší společenské zodpovědnosti máte aktuálně i v Divadle ABC, hrajete Čapka. A překvapilo mě, bohužel jsem to představení neviděla, je vyprodané, že v Bílé nemoci hrajete Galéna a současně i maršála...

No to bylo hezké, protože za mnou přišel režisér Michal Dočekal a říká: „Chtěl bych dělat Bílou nemoc. Co ty na to?“ Já říkám: „To je výborné, to je neuvěřitelně současná hra. Tam je všecko, tam je covid, Putin, česká povaha... A co chceš, abych hrál? Galéna, nebo maršála?“ A on říká: „No ne, obojí.“ Říkám: „Ale vždyť oni se potkají.“ „To vyřešíme.“

A vyřešil to krásně, musím říct. A teď mám čerstvou zkušenost, Míša Kocáb s Michalem Horáčkem byli na tom představení a říkají: „To je nejsoučasnější hra, jakou jsem v této době viděl. A je to úžasné, úchvatné a zničující a strhující!“ Tak jsem byl strašně potěšen, že se to chlapcům takto líbilo.

Ale je potěšující ještě jedna věc. Chodí tam mladí lidé, to divadlo je plné mladých, neuvěřitelně to sledují. Na konci je ticho a pak najednou vstanou a začnou tleskat. Je to tak úžasný zážitek! Čekal bych, přijde starší generace, zná to. Vůči té hře byla spousta námitek. Čapkovi vyčítali spoustu věcí – a my jsme to tam všechno do té hry dali. Ty výčitky, co ti kritici, tehdejší souputníci Čapka, psali. A proto – tam mně teprve definitivně došlo – chtěl Dočekal, abych hrál obě postavy. Oni jsou na tom dost podobně. Oni mají hodně společného.

Vy máte představení Na kus řeči, jezdíte s ním po republice a někde jste říkal, že teď budete jezdit co nejvíc a cituji: „Protože mám pocit, že je na to vhodná doba.“ Co to znamená, že je vhodná doba?

Vhodná doba je na to, že lidé se strašně moc chtějí smát. A tomu rozumíme. Takže jsem si dal prostě dohromady scénář, který vypovídá o mém působení v Národním divadle, o mých kolezích z Národního divadla, ale i o těch, co tam byli předtím, a i o těch, se kterými jsem se během mého působení v Národním divadle setkával, viz třeba Karel Gott, Jiřina Bohdalová atd. A to je vyprávění, kdy na konci vždycky přijdou lidi a říkají: „Kdo nám to už řekne?“ To je hrozně pěkné, že toto poznamenají. A hlavní na tom je to, že vlastně najednou bouří smíchy celý sál a v tom je to potřebné.

Na Provázku nás vláčeli vším možným

Jak se herec naučí vnímat publikum? Když pominu praxi, je nějaký geniální režisér, který stojí na začátku celé té věci a vysvětlí mi to, naučí mě to?

Čtěte také

Vše, co jsem se o herectví naučil, jsem se naučil v Brně, bilancuje Miroslav Donutil

Já jsem měl to štěstí, protože na Provázku byli ti tři naši slavní režiséři Tálská, Scherhaufer, Pospíšil, kteří po nás chtěli maximum. My jsme z toho samozřejmě byli mírně zničení a říkali jsme si, proč toto všecko musíme absolvovat? Proč musíme žonglovat, dělat akrobacii, stepovat, tančit, mluvit cizími jazyky, hrát na různé hudební nástroje, metat kozelce, dělat klasický balet... všechno to do nás cpali. Ale ono to bylo hrozně prospěšné. A nejenom to, ale kolem nás sedělo publikum. My jsme měli lidi v dosahu jednoho metru. Tam se naučíte vnímat ty oči, vnímat to, co je kolem vás, hrát s těmi, kteří kolem vás sedí.

Ale zároveň jsme v Huse na provázku byli vystaveni i arénám o 2000 lidech nebo hře na louce nebo hře na lodi nebo v malém miniaturním sálečku pro 50 lidí. Anebo v opeře a tak dál. Takže oni nás vláčeli vším možným. A díky tomu se začnete učit pracovat s divákem, a to se zúročí. Pak jsme hráli Sluhu dvou pánů a já jsem si diváka zvolil jako svého partnera. S tím jsem komunikoval.

Co když je publikum tužší? Co když to ze začátku chce nějakou práci?

To je pověra, Lucie. Já tomu nevěřím. Publikum je vždycky dobré, tužší je pouze více či méně ten, kdo stojí na jevišti. Já to nemám vůbec rád, když třeba někdo řekne: „Teď jsem byl hrát tam a to bylo teda neskutečné. Ti lidi tam byli tuhý a nereagovali.“ Nezamyslel se nad sebou. Protože já si myslím, že je to na nás. Člověk, který si koupí vstupenku za dost nemalý peníz, jde do divadla, chce se pobavit, touží po tom, jde tam ve svém volném čase... Nepůjde tam dělat tuhého, přijde za zážitkem. A když mu ten zážitek nedáte, no tak pak je tuhej.

Jak zvládá Miroslav Donutil hrát v jednom představení dvě různé postavy? Jak se ohlíží za svým odchodem z Divadla Husa na provázku či z Národního divadla? A čím teď aktuálně žije? Poslechněte si celý rozhovor.