V chorvatském Djakovu mají taneční školu pro koně. Hřebčín lipicánů založil biskup Strossmayer

Vůz s výkonem čtyř koňských sil. To není žádný dědeček automobil, to je prostě kočár tažený koňským čtyřspřežím. Když to jsou bílí lipicánští koně, mají pravděpodobně za sebou speciální trénink na tahání kočárů v některé ze škol pro taková zvířata. S Pavlem Novákem se podíváme do státního hřebčína v chorvatském Djakovu, kde se koně učí dokonce taneční prvky.

Lipicáni mají rádi hudbu, jsou mírní a dobře si rozumí s člověkem. A mají silné nohy,“ to jsou podle marketingové ředitelky státního hřebčína v Djakovu Silvije Butkovićové důležité vlastnosti, které lipicány předurčují k výcviku jako přehlídkové a tažné koně pro kočáry.

Evakuace obce Lipica

Stáje byly v Djakovu už na začátku šestnáctého století, kdy jsou o nich první písemné doklady. To se ale v hřebčínu, který patřil zdejší diecézi, chovali hlavně arabští koně. Lipicáni sem přišli, nebo spíš byli přivedeni, až v rámci evakuace stáda z obce Lipica v dnešním Slovinsku. Rakouské císařské stáje bylo totiž třeba ochránit před postupem Napoleonových vojsk.

V roce 1806 se všichni lipicáni i personál hřebčína v Lipici přestěhovali sem do stájí djakovské diecéze. Tady zůstali dva roky. Když se vraceli zpátky, dostali jsme dárek. Několik lipicánů,“ vypráví Silvije.

Opravdový chov vznešených běloušů ale založil v Djakovu až v polovině devatenáctého století biskup Josip Juraj Strossmayer. V Lipici nakoupil sedm klisen a jednoho hřebce a v diecézní stáji to začalo pěkně řehtat.

Taneční škola pro koně

Hřebčín v Djakovu není ale jen chovná stanice, je to hlavně škola pro koně. A ti podle Silvije Butkovićové do školy chodí rádi. Vždyť vlastně mají jen dva předměty. Tělocvik a hudební výchovu. „Učí se jezdit s otevřeným kočárem. Sami, ve dvou a ve čtyřspřeží. Učíme je také drezurní jezdectví. Tedy koordinaci běhu, chůze a vůbec pohybu s hudbou. Jsou v tom i taneční prvky,“ popisuje.

Lipicáni mají rádi hudbu, jsou mírní a dobře si rozumí s člověkem

Hudbu prý koně milují. Zklidňuje je. Musejí si ale také zvyknout na vedení člověkem, tedy ovládání jezdcem nebo vozkou. Za dobré výkony nedostávají koně známky nebo vysvědčení. Jako pamlsek mohou dostat od cvičitele kostku cukru.

Přesnost deset centimetrů

Co si natrénovali, předvádějí djakovští lipicáni v místní jízdárně. Jsou to takové synchronizované sestavy chůze, klusu, cvalu a otoček. Kočáry tažené bělouši se objíždějí, jejich trasy se kříží a proplétají a koně v klidu s přesností na desítky centimetrů míjejí své zapřažené kamarády. Jezdci předvádějí, jak se dokáží koně otáčet, sem tam i hrábnout kopytem do rytmu a jak se umění seřadit jako na sokolském sletu.

Když má někdo v hledišti to štěstí, že přišel na představení zrovna v den svých narozenin, čeká ho v rámci vstupného zvláštní bonus. Projížďka v jednom z kočárů. Jaké to je, když vám vzduch sviští kolem tváří a kočár s vámi uhání po písku jízdárny? No, sám nevím. Já bohužel zrovna narozeniny neměl.

Kočáry tažené bělouši se objíždějí, jejich trasy se kříží a proplétají a koně v klidu s přesností na desítky centimetrů míjejí své zapřažené kamarády
autoři: Pavel Novák ,
Spustit audio

Související