Úzkostné děti kryjí křehkost drsným obalem. Prostředí je pro zotavení důležité, říká pediatrička Gonsorčíková

Kdybychom se podívali k vám na oddělení, jakou škálu nemocných dětí bychom tam našli?

Škálu nemocných dětí máme velmi pestrou a širokou: od akutních nemocí, když dítě přijde se zápalem plic nebo průdušek, pobyde pár dní a zase odchází zdravé, až po chronicky nemocné pacienty třeba s Crohnovou nemocí, to znamená s nespecifickými střevními záněty. Pak u nás pobývají také děti po transplantaci jater.

Nemalou část naší klientely bohužel tvoří i pacienti, dětští nebo náctiletí, s různými psychiatrickými problémy po sebevražedných pokusech. A najdete u nás i děti, které se léčí s tuberkulózou, což je taky taková unikátní věc.

To sebepoškozování u náctiletých a sebevražedné pokusy je velké téma. Rozumím tomu správně, že se tomu dítěti nemůže dostat psychiatrické pomoci, takže místo toho, aby skončilo na dětském oddělení v psychiatrické léčebně, tak skončí u vás?

Čtěte také

Kolaps dětské psychiatrie. „Podpora oboru musí být tak masivní, jako bylo zanedbávání po desítky let,“ zdůrazňuje primář

U nás skončí většinou tehdy, když v rámci toho sebevražedného pokusu udělají něco, co je ohrozí na životě. Nejčastěji to bývá spolykání toxické dávky léků. V tu chvíli to dítě může mít ohrožené své životní funkce a je na nás, na pediatrech – protože to je téma interní – abychom zaléčili tělo v první fázi a teprve ve chvíli, kdy je ten pacient stabilizovaný, ho předáme dále do péče psychiatrů.

Jak řešíte sebepoškozování? Někdy jsou to opravdu nepěkné věci a vlastně se ten ošetřující lékař musí nějakým způsobem postavit k psychice těch dětí a třeba s nimi o tom mluvit, jsou-li tomu otevřené.

Ano, to je situace, která není úplně jednoduchá. Myslím si, že náš tým tvoří lidé, kteří to hodně dělají srdcem, ať už sestřičky nebo lékaři. Pokud si takové věci všimnou – většinou jsou to nějaké nářezy – a je to ta akutní fáze, kdy je pacient přivezen záchrannou službou a má poruchu vědomí, tak v tu chvíli to neřešíme.

Pak ovšem následují dny, kdy se z toho pacient dejme tomu dostane, už je plně při vědomí, může komunikovat, ale my ještě čekáme, až se třeba uvolní místo na psychiatrii. A někdy se ten pobyt u nás protáhne třeba na 14 dní nebo i déle. To je pak samozřejmě prostor pro to, kdy s nimi můžeme hovořit.

Čtěte také

Když duše bolí. V Česku zoufale chybí potřební psychologové a psychiatři pro děti. Co s tím?

Myslím si, že na to není jednotný mustr. Ony i ty důvody, proč to ti pacienti udělali, nebo co je přivádí, jsou různé. Snažíme se hovořit jak s nimi, tak s těmi rodinami. Na pomoc máme výbornou psycholožku, která to s nimi hodně probírá, a snažíme se celkově být hodně podporující.

Asi není úplně dobrá věta jako: „Jé, Maruško, prosím tě, co z toho vyvedla?“ Tím asi úplně nepomůžeme. Spíš se snažíme chápat a rozklíčovat důvod, co za tím bylo, protože jsem přesvědčená, že těm dětem nepomůžeme tím, že jim dáme tablety, antidepresiva nebo léky proti úzkosti. To je samozřejmě důležitá část, taková kotva, ale zároveň se musí pracovat na odstranění toho problému: tam se s nimi snažíme hovořit o tom, co se stalo, jestli byl problém v rodině, ve škole, nebo oni sami vlastně neví, jestli je něco špatně v nich samotných a je potřeba to řešit.

Jsou děti, které mají úzkost ze stavu současného světa?

Ano, hodně. Ty úzkosti jsou hodně vidět. Projevuje se to různými způsoby, od poruch příjmu potravy až po to sebepoškozování, ale tu úzkost tam vnímám hodně.

Čtěte také

Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Myslím si, že na děti a dospívající hodně dopadá i dění ve světě – ať už jsou to války nebo různé nespravedlnosti, i to nejbližší okolí: situace ve společnosti, nálady v rodině, nálady ve škole. Oni kolikrát neví, jak se s tím vypořádat a řeší to tady těmi způsoby. Ta úzkost je tam veliká.

Tyto děti ve věku někdy už i deseti, ale spíš třeba dvanácti, čtrnácti, šestnácti let mají také často pocit, že jejich život nemá hodnotu, že asi nikomu nebudou chybět. Co chybí jim? Dá se to říct? Chybí jim nějaké domácí zázemí?

Když to řeknu úplně pateticky, myslím si, že jim chybí prostě láska, pozornost. Strašně často tam pozoruji, že jsou v koloběhu dění, škola a tlak na výkon.

Čtěte také

Závislostní hraní a či sebepoškozování dětem snižuje stres, ale nezdravě, říká ředitelka organizace Sofa

Rodiče jsou zaměstnaní, hodně vytížení a není čas si popovídat, zcukne se to jenom na kontrolu školních výsledků nebo se zeptají, jestli všechno dobrý, ale vlastně už neví, s kým se to dítě třeba baví, jestli dejme tomu přes sociální sítě není předmětem nějaké šikany nebo nevhodného chování.

To dítě nebo dospívající se často cítí osamělý. Kolikrát se mi stalo, že přišlo děvče nebo chlapec od hlavy až k patě v černém oblečení, byly tam známky sebepoškozování, a stačilo říct pár vlídných vět. Říct prostě: Aničko, ty jsi tak šikovná holka, tobě to sluší, ty jsi hezká – a viděla jsem, jak ten člověk najednou úplně roztál, protože není zvyklý, aby s ním takto někdo mluvil. Velmi často se taková velká vnitřní křehkost zaobalí do takového drsného obalu.

Když okny fučí

Se mnou ve studiu je přednostka pediatrické kliniky Thomayerovy nemocnice Lucie Gorčíková. Jestli je vám to jméno trochu povědomé, tak možná proto, že jste na něj narazili ve sdělovacích prostředcích v posledních dnech, protože proti mně sedí žena, která vzala domečku z karet tu spodní a vytáhla ji.

Vy jste udělali na Doniu sbírku. Chtěli jste vybrat 360 tisíc korun na vizualizaci rekonstrukce vašeho oddělení. Je to skutečně tak, že na vaše děti fouká?

Ano, je to tak. Tato věta se stala takovým pro mě trochu nechtěným symbolem celé této kauzy, ale jde o to, že ta budova je z celé řady důvodů nevyhovující. Vůbec nechci, aby to vyznělo, že se o to vedení nemocnice nestará, tak to není: je tam samozřejmě mnoho budov, které vyžadují rekonstrukci, hodně se toho už i opravilo, stálo to hodně úsilí a pan ředitel se opravdu maximálně snaží, aby se ta nemocnice dala do kupy.

Čtěte také

I nemocné děti si chtějí hrát. Po návštěvě zdravotního klauna viditelně fyzicky i psychicky ožijí, pochvalují si v Hořovicích

Nicméně těch budov, které ještě na tu rekonstrukci čekají, tam ještě pár je a patří mezi ně i pediatrická klinika. Bavili jsme se o nemocných dětech, které u nás bývají a asi se shodneme, že to jsou všechno hodně nemocné děti a potřebují vyhovující prostředí.

Další věc, na které se asi shodneme, je to, že k uzdravení nestačí jenom léky, ale že i duše potřebuje svoje a prostředí, ve kterém jako pacient jste, je strašně důležité.

Vidím, že na řediteli leží velká zodpovědnost, snaží se pracovat na tom, aby se to zlepšilo, a chtěla jsem mu pomoc. Nechtěla jsem prostě jen čekat, co přijde, ale dát najevo, že těm bezvadným zaměstnancům v Thomayerově nemocnici to není jedno. A chtěli jsme vedení nemocnice prostě pomoci svojí troškou do mlýna.

Vy jste v rámci nadačního fondu Davida Švestky, než vznikla celá tato kauza a stihla probublat přes okraj, vybrali nějaké peníze. Co s nimi bude?

Původně byl Nadační fond Davida Švestky založen za účelem zvelebit tu kliniku. Občas se stane, že potřebujete koberec nebo nějaké jiné vybavení – tyto předměty jsme chtěli financovat z darů nadačního fondu.

Čtěte také

V nemocnicích chybí zdravotní sestry, tisíce z nich odejdou do důchodu. „Krize nás teprve čeká,“ říká šéfka asociace

Teď jsme to ovšem soustředili na tu studii k té projektové dokumentaci, k čemuž sloužila i ta sbírka na Doniu. Peníze z té sbírky půjdou určitě na tu studii a zbytek doplatí Thomayerova nemocnice.

Takže ta věc s ministerstvem, se sbírkou byla k ničemu?

Tak bych to vůbec neřekla. Doufám, že to pomohlo odstartovat určitou diskusi a že místo toho, abychom teď hledali nějakého viníka, který dostal ať už toho či onoho do nepříjemné situace, tak teď budeme diskutovat, co s tím dělat, jak to zlepšit.

Strašně moc bych si přála, abychom tady seděli ne za pět nebo deset let, ale třeba už za dva roky a mohli si říct, že je v Thomayerově nemocnici nové pediatrické centrum. Za to bych byla šťastná.

Takže peníze, co se vybraly přes Donio, půjdou na tu studii. Fond Davida Švestky má stále otevřený účet a my budeme vděční za jakéhokoliv dárce – tyto peníze budou použity na vybavení a potřebné věci pro děti na naší klinice. Můžou to být i kurzy pro lékaře a různé věci, které pomohou zpříjemnit dětem ten každodenní život.

Kdo byl a kým chtěl být David Švestka, po němž pojmenovala Lucie Gonsorčíková nadační fond? A jak na dětský organismus dopadá předávkování? Poslechněte si celý rozhovor.