Tělo protestuje, ale hlava chce závodit. Jan Hudec zatím během olympijské přípravy počítá operace
Seriál dokumentů Radiožurnálu se sice jmenuje Olympijský rok, ale pro jednoho z jeho aktérů ještě olympijský nakonec být nemusí. Čerstvě šestatřicetiletý alpský lyžař Jan Hudec po přestupu z kanadského týmu stále prahne aspoň jednou ještě zazářit v dresu své rodné země. Ovšem bronzový medailista z posledních zimních Her v Soči půl roku před Pchjongčchangem spíš než tréninky počítá operace a návštěvy u svého ortopeda.
Seznámili se teprve před půl rokem, ale od té doby se vídají velmi intenzivně. Lékař české lyžařské reprezentace Jiří Beznoska je primářem ortopedického oddělení v benešovské nemocnici a snímky kostí Jana Hudce si teď prohlíží častěji, než by oběma bylo milé.
„Začneme kolenem, to je dost poničené. Po stranách jsou výrůstky, které jsou způsobené už artrózou,“ ukazuje Beznoska.
S nadsázkou, kterou i sám Hudec rád používá, se dá říct, že při setkání s ním si nikdy nemůžete být jistí, kolik operací mu od minula přibylo. Tak třeba v posledních týdnech zvládnul dokonce dvojkombinaci – rameno poraněné po pádu při jarním tréninku na ledovci, a když už byl v narkóze, nechal si rovnou vyčistit zlobivý meniskus v koleni.
„Artróza se dá vždy překonat prášky, ale ty nárůstky. Fyzicky je možné se dát nějak do kupy, tělo je tak šikovné, že je schopné se dostat skoro ze všeho,“ říká Hudec.
Hlava chce dál závodit a ještě jednou všem ukázat, co na lyžích umí vicemistr světa a olympijský medailista, přestože tělo se s každým rokem víc a víc vzpouzí.
„Hrozně náročné je srovnat se psychicky, najednou člověk zjistí, že na to nemá, koleno ho bolí tak, že z kopce jede a přitom se musí šetřit,“ říká primář Beznoska, i když coby ortoped se naopak snaží, aby Jan Hudec na kopec ještě vylezl a co nejrychleji ho dokázal sjet. Nejlépe i za půl roku ten korejský, olympijský.
