Svědectví ze Severodoněcku: Živé štíty? Starosta chodí od domu k domu a přesvědčuje lidi, aby před válkou utekli

Paní Nana obvolává úřady a nemocnice. Snaží se zjistit, kam přivezli zraněnou sousedku ze Severodoněcku. Právě na toto město na severu Luhanské oblasti teď ruská armáda útočí po zemi i ze vzduchu.

Nejde elektřina ani voda, lidé v ostřelovaných městech musí vařit venku na ohni. Rodinu ze Severodoněcku zasáhla raketa ve chvíli, kdy připravovali jídlo pro obyvatele krytu|foto:Martin Dorazín, Český rozhlas

„Lidé, kteří ráno vařili jídlo na ohni venku pro všechny v krytu, byli těžce zranění. Byla to rodina – babička, dědeček, dcera se zetěm a dvě malé děti. Dcera a její manžel byli zranění a babičku granát na místě zabil,“ popisuje paní Nana.

„Zraněné převezli na jednotku intenzivní péče v Dnipru a s nimi ještě jednu zraněnou dívku. Od počátku jsme se je snažili přemluvit, aby ze Severodoněcku odjeli. Odpovídali: ‚Přece tady nenecháme ty staré, kterým dáváme jídlo. Někdo jim musí pomáhat.‘ – Proto tam zůstali,“ vysvětluje.

Živé štíty? Absolutní nesmysl!

Nana přesně ví, v jakých podmínkách v posledních týdnech žili, protože odtud utkla se synem Ruslanem po měsíci stráveném v podzemí.

Starosta říká, že se obyvatele Severodoněcku bude snažit vyvézt až do posledního.
Nana, uprchlice ze Severodoněcku

„Ruská bomba nebo raketa zasáhla školu, v jejímž sklepě se od konce února ukrývalo několik set lidí. Převezli je sice do jiného krytu, ale v Severodoněcku už není žádný bezpečný kout. Evakuace bude čím dál tím obtížnější a všichni by měli raději co nejdřív odjet. Tím spíš, že je tam ještě hodně rodin s dětmi,“ upozorňuje Nana.

Čtěte také

„Když přijíždí humanitární pomoc, obvykle začínají střílet.“ Martin Dorazín navštívil kryt ve východoukrajinském Vuhledaru

Vedení města se neustále snaží lidi přesvědčit, aby odjeli. Násilím je ale vyhnat nemůže. „Starosta navrhuje a přemlouvá lidi, aby se evakuovali. Chodí dům od domu, pokud je to možné. Říká, že se obyvatele Severodoněcku bude snažit vyvézt až do posledního,“ potvrzuje z vlastní zkušenosti paní Nana.

Ruská propaganda tvrdí, že ukrajinská armáda drží civilisty v městě jako rukojmí. „Vůbec to není pravda,“ zlobí se. „První evakuace se odehrála už 24. února, kdy válka začala, a úřady od té doby dělají absolutně všechno, aby lidi zachránily. Není pravda, že je používají jako živé štíty.“

„Brzy budeme zase jedno Rusko“

Syn paní Nany Ruslan doteď pátrá po své kamarádovi Burčikovi, který se před několika týdny vydal přes les ke garážím, aby zjistil, jestli je tam všechno v pořádku. „Ztratil jsem s ním spojení, když začalo ostřelování. Od té doby se nemohu dovolat ani jemu, ani jeho babičce, která měla pravidelné záchvaty paniky,“ neskrývá Ruslan obavy.

„Zato se mi ozval známý z Luhansku, z okupovaného území. Napsal mi, že brzy budeme opět jednou zemí a v Kyjevě vyvěsíme vlajky takzvané Luhanské a Doněcké lidové republiky, budeme žít se stejnými symboly a budeme zpívat ruskou hymnu,“ krčí rameny.

Převoz ohrožených civilistů ze Severodoněcku|foto:Mezinárodní červený kříž

„Dobré“ zprávy z nemocnice

Ruslan mu obšírně odpověděl, ale není si jistý, jestli to bude mít nějaký efekt: „Začal jsem mu vyprávět, jak Rusko udeřilo na Bělogorovku – na školu a klub, kolik lidí tam zahynulo. Jak zaútočili na naši školu v Severodoněcku, kolik je tam rozbitých domů…“

„Řekl jsem mu, že rozbombardovali vodárnu a trafostanice, a proto tam už není voda ani proud. Přitom ta voda byla taky pro ně. S jejich korupcí a režimem se jim to nikdy nepodaří opravit,“ odhaduje Ruslan.

Paní Nana se mezitím dovolala na správná místa a zjistila, že její známá, kterou převezli ze Severodoněcku, je po operaci. Má prasklou lebku a zřejmě přijde o oko. Její manžel na tom není o moc líp, ale třetí zraněná naštěstí vyvázla jen s tržnými ranami. Zítra ji půjde navštívit.