Stolování nabízí příležitost si popovídat. Ale ne s plnou pusou, připomíná Pavel Maurer
Povídáte si při jídle s ostatními? Podle odborníka na jídlo a pití Pavla Maurera na tom není nic špatného, pokud zrovna nemluvíte s plnou pusou. U stolu bychom totiž měli věnovat pozornost nejen jídlu, ale také ostatním.
Tento týden jsem byl přítomen docela zajímavé přednášce, kterou ovšem pozorně sledovala jen asi polovina posluchačů. Byť prezentace byla docela důležitá a zajímavá, kde kdo v malém sále si občas něco šuškal do ucha, esemeskoval a facebookoval v mobilu, případě si dokonce vsunul malá nenápadná sluchátka do uší a spokojil se jen s občasným pohledem na přednášející.
Styděl jsem se a myslel na to, jak asi je té ženě u mikrofonu, která samozřejmě velmi intenzivně vnímá, že je sledována jen ledabyle. A je to podobné i při jídle? Vnímáme to, co jíme? Nebo když s někým sedíme, ani moc nás nezajímá, jestli mu chutná, je nám úplně fuk, jak se přitom tváří. Jsme tady přece jenom my, a po nás ať přijde potopa, jak prý říkával Ludvík XV. spolu se svoji milenkou Madame de Pompadour!
Jsme opravdu takoví, že nám na mnoha věcech čím dál tím méně záleží, pokud se netýkají přímo a pouze nás osobně? Já jsem optimista a ve svém životě potkávám lidi, kteří myslí na ty druhé. Ptají se jich, jak jim chutná, jak se jim žije. Povídají si při jídle a necpou se bezhlavě svými řízky a sobeckými individuálními myšlenkami.
Ne s plnou pusou knedlíků!
Stolování je přece jedna z nejkrásnějších příležitostí, kdy si můžeme povídat se svými blízkými. Třeba rodinný nedělní oběd se nabízí po staletí jako ideální obřad, kdy se mohou probírat starosti i radosti všech přítomných. Ano, určitě, ale ne s plnou pusou knedlíků! To je nechutné a navíc nám není rozumět, co mumláme.
Rituály a posvátné chvilky před jídlem nepodceňujte, radí Pavel Maurer
Před lety jsem chodil na oběd s jedním malajským kamarádem z Kuala Lumpur. Byl a je to moderní člověk: Jezdí na motorce, na kole, na kolečkových bruslích, hezky maluje, má spoustu kreativních nápadů a je velmi citlivý. Kdykoli jsme spolu byly v restauraci, vždy poté, co nám obsluha položila jídlo na stůl, tak on chvíli zmlknul a jen se tiše díval do talíře. Pak jsme začali normálně jíst, smát se a mluvit.
Také není moc zábavné mlaskání, překotné polykání nedokousaných soust, jen abychom se, proboha, dostali k slovu. Mlask, prsk, brk, srk, vrk! To ne! Tudy cesta nevede! Najděme si čas mezi sousty, kdy můžeme nechat chvíli pracovat své bříško a přitom něco malého prodebatovat.
Vždyť polévka se nemusí srkat vařící a některým jídlům dokonce svědčí, když jsou trochu vlažná! Je to pořád lepší, než když jsou vlažné naše vztahy! Při jídle je ideální příležitost to vše napravit. Protože, když člověk jí a pije něco dobrého, vždy je více naladěn k pozitivnímu řešení problémů, ke klidu, míru a dobré pohodě. Nepospíchejme u jídla a promluvme si s prázdnou pusou nad talířem. Není to vůbec špatný zvyk!
