Petruška Šustrová, novinářka

Před 40 lety se mnozí v Československu ještě nehodlali smířit s okupací vojsky Varšavské smlouvy. 21. srpen 1969, den prvního výročí okupace, se měl stát dnem, kdy lidé dají najevo, že nezapomněli na Pražské jaro. Shromáždění a demonstrace ale byly krvavě potlačeny. Několik lidí bylo zastřeleno, další utrpěli zranění s následky na celý život. Mnozí historici považují právě srpen 69 za skutečný začátek takzvané normalizace, která uvrhla Československo do společenského politického a koneckonců i ekonomického marasmu. Mají pro to pádný důvod. Proti lidem v ulicích už nezasahovali cizí vojáci, ale československá armáda či milicionáři. O tom jaký byl a co znamenal srpen 69 bude následujících 20 minut. Dobrý poslech přeje Jan Bumba. Hostem dnešních 20 minut je přímá účastnice tehdejšího dění novinářka Petruška Šustrová. Dobrý den, vítám vás.

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Dobrý den.

Jan BUMBA, moderátor:
Co se vám vybaví jako první věc, když si vzpomenete na dobu kolem 20., 21. srpna 69?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, 21. srpen samozřejmě si pamatuju, jako si člověk pamatuje různé významné události. My jsme totiž jako Hnutí revoluční mládeže tehdejší, později by se řeklo neoficiální, ale tenkrát se říkalo nelegální skupina, zprostředkovávali vydání takového letáku, byla to taková malinká kartička, taková A6 a tam bylo napsáno, co všechno se v den výroční okupace nemá dělat. Že se nemá jezdit městskou dopravou, že se nemá, že má mít každý černou stužku, že se nemá kupovat denní tisk a bylo to takových 10 asi bodů, teda určitě 10, ale já si všechny už nepamatuju. Trošku to bylo inspirovaný podobnou akcí, která by se stala za nacistický okupace. Tam taky ten denní tisk hrál nějakou roli, no a pochopitelně podařilo se nám prodrat někam do tiskárny, kde nám to dělníci natiskli načerno a bylo jich 10 tisíc těch kartiček nebo papírků, tak to se samozřejmě docela snadno rozhazovala do schránek nebo nechávalo někde na různých takových místech a pochopitelně jsme se ráno šli podívat, jak jsme uspěli.

Jan BUMBA, moderátor:
A uspěli? Skutečně lidé nejezdili hromadnou dopravou a tak dále?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, já bydlím na Vinohradech a teď jsme šli dolů na Václavák, ty 3 nebo 4 stanice, a to bylo úžasný, protože v těch tramvajích evidentně seděli lidi, který už opravdu nemohli chodit, jo, takže ty tramvaje, který normálně byly plný, tak tam v tom voze byli 2, 3 lidi. Já pochopitelně to nepřipisuju jenom těm našim letáčkům. My jsme nebyli jediný. My jsme byli jenom jako jedna taková pomocná část, nevím kdo celou tu iniciativu inspiroval. Možná i zčásti my a možná další lidi, ale hlavní bylo to tak, že byla v tý společnosti veliká chuť něco udělat, nějak se projevit, nějak dát ten souhlas najevo, takže myslím, že každý takový, která taková nabídka měla šanci se docela dobře chytit.

Jan BUMBA, moderátor:
Mimochodem Hnutí revoluční mládeže. Co to bylo za skupinu?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, to byla taková skupina většinou studentů, ale nebyli to všechno studenti, která se nechtěla jaksi smířit s okupací a tak jakýsi jménem levicových ideí, ke kterým dneska nejenom, že se nehlásím, ale trošku se stydím za to, že jsem se k nim někdy hlásila, ale nechci to zapírat. Člověk se má vyrovnat i s vlastní minulostí nejenom s minulostí těch ostatních. Takže jsme vydávali takovou dokumentaci o podstatě systému a občas jsme psali nějaký letáky, ale tohle to bylo asi taková početně největší akce, která, protože nebyla teda na rozdíl od těch ostatních ideologická naštěstí, tak měla nějakou naději na tu veřejnost zapůsobit, ale opravdu jsme nebyli jediný inspirátoři, abych tady se nechlubila cizím peřím. No, a jsme šli po tý Vinohradský dolů z těch Vinohrad k Václavskému náměstí, protože všecko důležité se přece odehraje buď na Václavském nebo na Staroměstském náměstí, tak jsme jaksi plynuli s davem lidí, který by za normálních okolností jeli tramvají, tak to bylo ohromně povzbuzující.

Jan BUMBA, moderátor:
Tak tedy vypadalo ráno 21.?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, spíš dopoledne ne úplně ráno, protože nepředpokládáte, že někdo bude protestovat v 6 ráno.

Jan BUMBA, moderátor:
Jak to bylo dál?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, na tom Václaváku skutečně se sešla strašná spousta lidí. Teď tam panovala taková nejistota, co skandovat, no, ale nastoupili policajti s nějakým obrněným transportérem a ty policajti hnali ty lidi před sebou. Lidi skandovali především Dubček, Dubček. Svobodu, svobodu. Rusové domů. Občas se ozvalo Masaryk. To byly takový jako dozvuky ještě toho svobodnější Pražského jara 1968, no a policajti ty lidi rozháněli a vytlačovali. Kolem toho dopoledne, poledne tam, pokud si vzpomínám, nebyli vodní děla, no, a byla to taková honička, kterou zajisté znají účastníci demonstrací třeba z roku 88, 89, akorát že tu bylo opravdu hodně lidí.

Jan BUMBA, moderátor:
Kdy došlo k tomu velkému zásahu, kdy ty demonstrace byly rozehnány opravdu?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, oni vlastně aspoň v Praze nebyly úplně rozehnány. To se prostě přelejvalo z místa na místo, jo, jednu chvíli bylo, byly úplně plný příkopy, jo, pak zase se ty lidi valili těmi postranními ulicemi pryč od Václaváku a zase znovu se tam vraceli a postupem odpoledne začaly nastupovat milice a to byl opravdu strašidelnej pohled, když vidíte ty mohutný chlapy, dědky s těma automatama na rameně v těch milicionářskej nějakejch modrejch uniformách, jak v těch kanadách dupou sevřeným útvaru po dlažbě, tak to bylo dost děsivý.

Jan BUMBA, moderátor:
To je jedna z věcí, na kterou se chci zeptat, protože o roli lidových milicí při tehdejších událostech se toho docela hodně píše, ale popravdě řečeno, mnozí mladí lidé třeba vůbec nevědí, co to lidové milice byly. Můžete vysvětlit, proč byla účast milicionářů při těch zásazích tak důležitá?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Můžu, protože policajtů bylo málo a policajti nebyli úplně jistý, že jo. Třeba se taky některým taky nelíbilo, že jsou tady Rusáci. A co se týká armády, no, tak armáda přece byli branci, to byli kluci, který rok předtím třeba v tý armádě vůbec nebyli a který taky si mohli něco myslet, když to ty milicionáři tohle to vlastně úplně nelegální sdružení v normálním státě, ozbrojená složka komunistický strany, jo, tak to byli jaksi přesvědčení komunisté, přesvědčení pro sovětští fotři a tam bylo jisté, že ti tedy ideově nezakolísají.

Jan BUMBA, moderátor:
Toto je 20 minut Radiožurnálu. Dnes s novinářskou Petruškou Šustrovou. Kromě Prahy se velké demonstrace konaly i v Brně a v Liberci. Tato 3 místa jsou označována jako dějiště největších shromáždění. I v Brně i v Liberci zasáhla velice ostře státní moc. Byly ty manifestace nebo ty protesty nějak centrálně organizovány nebo to byly spontánní akce?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Já jsem přesvědčená, že to byly z největší části spontánní akce, protože jednak nevím o žádné síti, která by tady ty demonstrace nebo cokoli, jakýkoli odpor mohla organizovat. Všechna ta různá koordinační centra už mezitím od toho podzimu 68, kdy všichni přísahali, že nezradí a nevzdají a neodvolají a ne ne ne, tak už všichni zradili, vzdali a odvolali. Skoro všichni, ne úplně všichni. Takže tady nebylo nic takového. Média už byla vlastně vyřazena ze hry a nějaké malé skupině lidí, jako jsme třeba byli my, tak my jsme mohli pomoc těmi pár letáky, o tom už jsem mluvila, ale tady se přece nikdy nepodařilo vytáhnout na náměstí desetitisíce lidí. To státní moc samozřejmě viděla za tím nějaký kontrarevoluční sítě a takovýhle pitomosti spiklenecké teorie, protože si prostě ty komunisti neuměli představit, že ta společnost má nějakou svoji spontánní vůli, nějakou svoji spontánní potřebu dát najevo nesouhlas, dát najevo přízeň, nepřízeň, takže si myslím, že se prostě většina těch účastníků, buď se dohodli 3, 4 lidi, že se budou podívat nebo že něco zkusí, anebo se prostě podívali z okna, a když viděli, jak se valí ta řeka k centru, tak se přidali.

Jan BUMBA, moderátor:
Myslíte, že se dá říci, že politická scéna, vedení komunistické strany a tak dále, byla už na jaře, v létě 69 jaksi připravena zadupat do země poslední zbytky reformního úsilí z 68, ale společnost jako taková to prostě ještě nechtěla vzdát?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, já myslím, že to byl prostě, že to byl jaksi opravdu kvót éra demonstrantům toho 21. srpna, že tam to prostě každý mohl vidět, že prostě ty lidi, který křičeli Dubček, Dubček a hlásili se k Dubčekovi jako k symbolu tý obrodný politiky, ty větší otevřenosti, toho zániku cenzury, no tak zjistili, že 22. srpna Alexandr Dubček jako předseda Federálního shromáždění podepsal mimořádná zákonná opatření, na jejíchž základě naprosto neslýchaně mohl být člověk držen bez soudu, bez rozhodnutí prokurátora, bez ničeho, 3 týdny vězení.

Jan BUMBA, moderátor:
Jak to lidé vnímali, že i Dubček se přidal? Nebo že povolil.

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Vzhledem k tomu, že na těch demonstracích ještě po 20 letech člověk mohl slyšet provolávat Dubček, tak jim to zřejmě nevadilo, zřejmě ta potřeba toho symbolu a té identifikace s něčím, s čím se člověk kdysi identifikoval, je zřejmě trvalejší než činy toho symbolu.

Jan BUMBA, moderátor:
Alexandr Dubček už od dubna 69 nebyl prvním tajemníkem Komunistické strany Československa. V čele komunistické strany stanul Gustav Husák. Tušili jste v létě 69, co všechno tato změna bude znamenat?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, my jsme to nebo aspoň moji přátelé, okruh v kterém jsme se pohybovala, my jsme tušili hned od toho 17. dubna, že nástup Gustava Husáka je strašně zlověstné znamení, protože Husák vlastně se vyšvihl do opravdu silné pozice po moskevských rozhovorech v srpnu 1968, kde vlastně z hlediska svého postavení tehdejšího, nebyl žádný důvod, aby tam byl a bylo zřejmé, že to je ten muž, na kterého Sověti vsadili, že to je ten muž, který dá tedy společnost do latě, ale pravda je, že ze zpětného pohledu, to je všecko úplně jasné, ale jak daleko půjde ta normalizace, to si myslím, že jsme si tenkrát asi těžko uměli představit v létě 69. Ona když ta svoboda nadejde, tak to máte jako teď. Tak si nikdo neumí představit, že by mohla taky skončit.

Jan BUMBA, moderátor:
Zmiňujete roli Moskvy. Do jaké míry byly srpnové události roku 69 pod vlivem, řekněme, pokynu ze Sovětského svazu a do jaké míry jednali českoslovenští komunisté o vlastní vůli?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, kdybychom tady chtěli hledat ruku Moskvy, tak budu parafrázovat jednoho svého kamaráda, tak bychom udělali nesprávně, protože ruce byly české a slovenské, zcela prokazatelně a myslím, že i mozky byly české a slovenské, že tam nebyly, že tam neseděl žádný poradce, který by našeptával Husákovi nebo ministrovi vnitra nebo veliteli milicí nebo já nevím komu, co má dělat, že oni to věděli sami, ale ten duch, ten duch nepochybně vanul z Kremlu, protože bylo jasné, že českoslovenští soudruzi mají podmíněný mandát a že se jim musí podařit společnost zkrotit. Jak? To už bylo na nich a oni to předvedli.

Jan BUMBA, moderátor:
Jak o tehdejších událostech informovala média? Anebo kdybych se zeptal trosku jinak. Našly se nějaké noviny, nějaký časopis, který by nešel režimu na ruku?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, samozřejmě, jenomže dřív než je našli čtenáři, tak je našla cenzura, přestali existovat. Média, tenkrát vyšla taková ta slavná publikace Neprošli, kde stojí nějaký mladík, doufám, že vlasatej, pokud si vzpomínám a dělá takovou tu Viktorku, to véčko a tam je pod tím napsán výklad, za dvě minuty začne útok. Tak to myslím, že vypovídá opravdu hodně jasně o myšlení těch tehdejších prorežimních novinářů.

Jan BUMBA, moderátor:
Myslíte, že srpen 69 představuje opravdu nějaký zásadní mezník ve společenském a politickém vývoji Československa?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Myslím, že představuje naprosto zásadní mezník ve vědomí československé společnosti, protože ta demontáž těch lidí, kteří byli pro reformu, to postupné odstraňování všech těch svobod, které se podařilo nebo nepodařilo nebo částečně podařilo prosadit během jara 68, to postupovala v podstatě od návratu těch československých politiků z Moskvy už v srpnu 68. To bylo vlastně kontinuální a ty opravdické čistky ty nastaly vlastně až s prověrkami, čili později, ale myslím si, že zadušení všech nadějí Pražského jara, že jaksi takové výslovné předvedení demonstrace toho, že je se vším konec, že to tedy opravdu se stalo 21. srpna 69.

Jan BUMBA, moderátor:
Posloucháte Radiožurnál. Hostem dnešních 20 minut otázek a odpovědí je novinářka Petruška Šustrová. Paní Šustrová, do jaké míry je podle vás tehdejší dění zmapováno a zdokumentováno?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Já si myslím, že tehdejší dění fakticky zmapováno a zdokumentováno je téměř dokonale, leč jednostranně, protože samozřejmě Státní bezpečnost připravovala o každém s odpuštěním prdu hlášení pro sebe i pro své soudruhy, takže to tam všecko je, ale je potřeba podle mého názoru, a to se částečně stalo už a částečně děje a dít bude, věřím, je potřeba sebrat také svědectví těch lidí, protože kolik lidí třeba bylo zadrženo na Pankráci, to samozřejmě lze dohledat. Ty materiály by měly být veřejně přístupné, jak praví zákon, ale je to pohled jenom z jedné strany, který nám dává pohled toho represivního orgánu. Já si myslím, abychom pochopili tu dobu, tak je potřeba poznat, co cítili ti lidé, co si mysleli, co prožívali, co to pro ně znamenalo. Například jaké, protože už v těch policejních aktech těžko najdeme, jaké to mělo důsledky pro toho kluka, který se třeba na Václaváku nachomýtl náhodou, poseděl si 3 dny na Pankráci v těch přeplněných celách, bití a strašné podmínky, ale jaké to pro něj mělo dál důsledky, jestli třeba ho nechali ve škole, jestli ho nechali vyučit. Co to znamenalo pro jeho rodiče a tak dále. Tak tohle jsou všechno věci, které si myslím, už má, měla už 20 let probíhat taková ta mravenčí práce těch nejrůznějších dokumentaristů.

Jan BUMBA, moderátor:
No, a nečekalo se třeba něco více v tomto ohledu historického bádání od Ústavu pro studium totalitních režimů? Členkou jehož rady jste?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Ústav pro studium totalitních režimů já se obávám, že není tak zcela jeho úkolem a rozhodně jaksi to dělá v omezené míře, je zabývat se tedy tou společenskou částí, tou částí, kterou to zasahuje ty obyčejné lidi a já si myslím, že by měl a má a musí, a také si myslím, že to dělá, dávat dohromady to, co tedy dělal ten státní aparát, protože to jsou materiály, které ze zákona získává a které ze zákona má zpracovávat.

Jan BUMBA, moderátor:
Jaksi popsat to, co dělala státní moc.

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Ano, ale taky dát příležitost, protože těch badatelů tam není tolik. To není tak obří instituce, aby na to mohla stačit, ale myslím si, že by měl se spojit s nejrůznějšími nevládními organizacemi, s akademickými pracovišti, se školami a pomáhat prostě zmapovat to, co dělala tedy ta společnost, jaké důsledky to mělo pro společnost, a to jak na to lidé reagovali, přece to není bezvýznamné, jestliže tak velká část společnosti pocítí takové rozčarování, zklamání a uzavře se do sebe, uzavře se do svého soukromí, jak se za normalizace dělo.

Jan BUMBA, moderátor:
Myslíte, že lidé dnes v České republice mají zájem dozvědět se o tehdejších událostech?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
No, to se těžko dá posoudit. Ten zájem o minulost a o příčiny minulosti, o to jak může zasahovat do dneška, to jsou věci, které vždycky zajímají jen menší část společnosti. Ovšem ta menší část společnost představuje jakousi intelektuální a kulturní elitu, která nese paměť toho národa, která nese myšlení toho národa a která se schopna potom dál tedy tvořit něco, co ten národ společenství dál formuje.

Jan BUMBA, moderátor:
A když bych se zeptal úplně záměrně ignorantsky. Proč je důležité vracet se k událostem před 40 lety?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Protože to jsou události, které poznamenaly maximální část společnosti, která dneska žije, pracuje, tvoří a tvoří tuto společnost. Přece to byli lidé, kterým tenkrát bylo 20, kterým je dneska 60 let, kteří jsou ještě stále ve velmi aktivním věku a to jsou lidé a samozřejmě potom ti další, kteří jsou přece poznamenaní tím traumatem. Co to pro ně znamenalo? Vyléčili se z toho nebo kde jsou?

Jan BUMBA, moderátor:
Je to trauma, které si nese česká společnost stále v sobě tedy?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Podle mého názoru si ho nese, protože jsem se nikde v těch postkomunistických zemích nesetkala s takovou mírou, bych řekla, cynismu, lhostejnosti, takové odtažitosti, i když to samozřejmě nejsou všichni. Já netvrdím, že jsou všichni takoví, ale takovou míru lhostejnosti a takové, takového stažení se do soukromí, to jsem nikde nepotkala a já si myslím, že to je důsledek.

Jan BUMBA, moderátor:
Myslíte stažení se do soukromí, které následovalo potom třeba v 70. letech?

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Ano. Myslím si, že znaky tohohle znormalizování se, nedobrovolného, znechuceného, ale přece jen, takže to, že to neseme pořád sebou a že je docela dobré to poznat a je to docela dobré ty věci pojmenovat, protože si myslím, že to společenství národní nebo společenství, někdo by to třeba považoval za nacionalismus, to slovo možná je, tak má přece podobné nemoci, podobná postižení jako jednotlivec, a když se neléčí, no tak to má svoje důsledky.

Jan BUMBA, moderátor:
Hostem dnešních 20 minut Radiožurnálu byla novinářka Petruška Šustrová. Já vám děkuji, že jste přišla. Na shledanou.

Petruška ŠUSTROVÁ, publicistka:
Já děkuji za pozvání. Na shledanou.

Jan BUMBA, moderátor:
Od mikrofonu se loučí Jan Bumba. Za pár minut si poslechněte zprávy.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: bum
Spustit audio