Pavel Maurer: Ceny na letištích se šponují, kvalita se ale hledá těžko
To máte tak, s jídlem a pitím kolem letadel je kříž. Vlastní nápoje si do letadla člověk z bezpečnostních důvodů brát nesmí, přitom nabídka občerstvení leteckým cestovatelům je tristní, zamýšlí se Pavel Maurer.
V posledních měsících jsem měl příležitost ochutnat jídlo na několika velkých letištích: Tokio, Chicago, Barcelona, Ženeva, Paříž, Praha, Mnichov, Londýn. Oproti normálnímu životu je jídlo i pití na letišti neuvěřitelně drahé, člověk by si tak mohl bláhově namlouvat, že bude také neuvěřitelně dobré. Chyba lávky!
Čtěte také
Ceny letištní se šponují stejně jako ceny vysokohorské, ceny v historických destinacích a na hlavních turistických trasách. Jenže kvalita se hledá opravdu těžko, na letištích obzvlášť.
Pohrávám si s myšlenkou, že všichni, kdo provozují stravovací zařízení, stánky, bistra i nóbl restauranty na letištích, spoléhají hlavně na tři věci: jejich hosté jsou uvězněni v uzavřeném prostoru, mají pravděpodobně dost peněz a zatřetí jsou skoro všechny lety alespoň trochu zpožděné. Takže nešťastný cestující utrácí za předražené jídlo a pití, aby nějak zabil čas!
Nečekejte, že bych vám některou z těch letištních superdrahých restaurací doporučil.
Čtěte také
Dokonce ani luxusní podniky, uzavřené VIP zóny určené cestovatelům, kteří si připlácejí za business třídu.
Jejich jedinou výhodou je, že můžete sníst všechno, co vidíte, a přijít si třeba desetkrát pro nášup. Kvalitou ale většinou nestojí za zlámanou grešli – rýže převařená, maso nedotažené, krevety z mrazáku a zvadlý salát. Proč vám to vlastně všechno vyprávím? Není všechno zlato, co se třpytí a na cesty je někdy lepší vzít si vlastní svačinu. Pokud nechcete na svých leteckých výpravách jíst blbě, může vám pomoci jen několik málo světových aerolinek, jejichž jména vám však ani při nejlepší vůli nemohu prozradit.
