Nebereme se moc vážně, v divadle s ješitností nikam nedojdete, říkají Kaiser i Lábus
Původně to měl být rozhovor s Oldřichem (Kaiserem) o natáčení všech dílů Osudů dobrého vojáka Švejka, jejichž komplet právě vydává Radioservis. A jak jsme se tak s Oldřichem (Kaiserem) domlouvali na setkání, přišla řeč vedle Švejka i na legendární rozhlasový seriál Tlučhořovi, který dvojice (Kaiser)-Lábus připravuje už skoro čtvrtstoletí. Slovo dalo slovo, a Oldřich (Kaiser) navrhl, že na rozhovor přijdou dva: on a Jiří Lábus. Tím vlastně potvrdil i svou pověst skvělého improvizátora. I to, co se místy odehrávalo během našeho povídání, byla ukázka jedinečné improvizace. Ta ovšem jen okořenila jinak vcelku seriózní rozhovor - o herecké improvizaci.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč ženy nemají moc rády Osudy dobrého vojáka Švejka?
Oldřich (Kaiser): Ženy nemají rády Švejka? To ani nevím. V tom případě mám v sobě asi něco ženského, protože kdybych ho nenačítal s režisérkou Markétou Jahodovou, tak bych ho taky nepřečetl. Já jsem ho vždycky načal, a pak odložil.
Jiří Lábus: Možná ten román není ženami moc oblíben proto, že ony mají rády milostné příběhy. Kvůli tomu čtou knihy. A ve Švejkovi jich moc nenajdou. Vlastně žádný. A pak také proto, že to je svět chlapů. Je to svět války, vojny a to ženy vůbec nezajímá. A další věc: mě Švejk také nikdy moc nebavil. Na rozdíl od mého otce, který ho miloval a dokázal z něho citovat. Kladu si otázku, proč je tahle kniha nejslavnějším českým románem, jeho překlady vycházejí i v čínštině... Musí v něm být něco geniálního, když oslovuje lidi na celém světě.
Tomu bych chtěla rozumět...
Oldřich (Kaiser): Asi jsme tomu nedorostli.
Jiří Lábus: To máte jako s Janáčkem. Celý svět obdivuje jeho opery, a u nás na ně lidi nechodí, že tomu nerozumí.
Oldřich (Kaiser): Kterej Janáček? Jó, ty myslíš toho fotbalistu z Brna?
Jiří Lábus: Jo. Toho z Brna.
Oldřich (Kaiser): Nemůžeme ale říkat, že Švejka čtou lidi na celém světě. Je to jako u nás. Jedno procento? Deset procent? Dvacet procent?
Kterej Janáček? Jó, ty myslíš toho fotbalistu z Brna? Oldřich Kaiser
Těžko asi Číňan porozumí tomu, co znamená „Na Bělehrad!“
Oldřich (Kaiser): No právě. Ale když jsem byl v Rusku, narazil jsem na Haška častěji, má tam i sochu. Navštívil jsem i hospodu, kam chodil.
Slyšela jsem názor - také od ženy, která Švejka nikdy nedočetla -, že při poslechu byla díky vám do románu tak vtažena, že se nedokázala od přehrávače odtrhnout. Našel jste během přípravy, během interpretace něco, co v knížce není?
Oldřich (Kaiser): I já byl vtažen. Odpověď asi spočívá v tom, že jsem hlasově charakterizoval postavy tak, jak jsem si je představoval. A to může být pro posluchače zajímavější než „pouhé" čtení. Protože v téhle interpretaci pracuje fantazie. Posluchači je pak možná určitá postava bližší.
S uměním dobré hlasové charakteristiky se dostáváme k další vaší práci pro rozhlas - tentokrát už společné s Jiřím Lábusem -, a to je rodinka Tlučhořova. Jak dlouho vlastně žije v éteru?
Jiří Lábus: Kolem pětadvaceti let. Myslím, že od roku 1992.
Oldřich (Kaiser): Tím, že tam měníme hlasy podle jednotlivých charakterů Tlučhořových, to má jistou spojitost i s mou interpretací Švejka. Překvapilo mě, že plno lidí neví, že Tlučhořovi se pořád ještě vysílají. Potkávají mě na ulici a říkají, to je škoda, že jste skončili, a já jim oponuju, kdepak, vždyť se pořád vysílají každý pátek na Dvojce.
Setkáváte se s ohlasem lidí, že je to baví, že rádi Tlučhořovy poslouchají?
Oldřich (Kaiser): To se opravdu setkáváme. Dokonce jsme udělali představení pro takzvané Tlučhořáky a byli jsme překvapení, že citují jednotlivé repliky, oni to znají lépe než my! My už někdy trochu tápeme, a oni přesně vědí, co v kterém dílu která postava říkala. Proto jsme si s Jirkou řekli, že pro tyhle fanoušky uděláme představení, aby se mohli podívat do kuchyně vzniku seriálu. Mohli nám i zadat nějaké téma a my jsme to hned předváděli, jakože jsme v rozhlase. I když nyní už to natáčíme u Jirky v kuchyni.
Já půjdu do pekla a ty do nebe. Když už to takhle připravuješ. Ale možná se pleteme oba a bude to obráceně, viď, Oldřichu? Jiří Lábus
Ale to se, pánové, dohodněte, jestli tomu pokoji, kde se Tlučhořovi natáčejí, budete říkat kuchyň.
Jiří Lábus: V kuchyni se to připravuje, tam si říkáme, o co půjde, a natáčíme to pak v pokoji. To je naše studio. I se zvukovým mistrem Milošem Kottem.
Oldřich (Kaiser): V kuchyni si dám cigáro a pak přejdeme do pokoje. A tím, že ho má Jirka zavalený věcmi, je to vynikající akustický prostor.
Jiří Lábus: Mám tam hodně oblečení a to působí perfektně izolačně.
Oldřich (Kaiser): Vůbec nehrozí, že by to Jirka uklidil, a tím pádem je zvukař spokojený.
Když má v muzice improvizace dobře dopadnout, musí být předem pečlivě připravená. Platí to i pro vaše dialogy?
Jiří Lábus: My si vždycky předem řekneme, o čem ten příběh bude, a hlavně jak skončí. Ale někdy se to tak rozjede, že to má úplně jiný konec, než jsme původně zamýšleli. Schéma tedy na počátku máme, no ale někdy se to vymkne.
Oldřich (Kaiser): Jakýsi fundament to má, ale co s fundamentem, když najednou jednoho z nás něco napadne, a bez domluvy, rovnou to řekne na mikrofon. Pak to rozvíjíme a někdy se stane, že ze zamýšleného jednoho dílu vzniknou tři.
Kam chodíte na témata?
Oldřich (Kaiser): To bychom taky rádi věděli, kam jít.
Jiří Lábus: Kdykoli mě něco napadne, hned si to zapíšu do diáře. Olda taky něco přinese, a když se jednou za tři týdny sejdeme, řekneme si, co takhle udělat tohle nebo tamhleto, někdy to pak na poslední chvíli změníme... Občas je tématem i politika, ale tyhle díly rychle ztrácejí aktuálnost. To je vidět při jejich opakování. Nejlepší jsou obecná témata...
Oldřich (Kaiser): ...nebo situační. Třeba na Facebooku člověka hodnotí podle toho, kolik má lajků. „Já mám tři sta, ty jenom jeden, s tebou se bavit nebudu.“ To je přece téma!
Prý si nápady navzájem nezávidíte, protože nejste ješitní. To mi ale vysvětlete, jak dobrý herec může nebýt ješitný?
Jiří Lábus: Taky mi to vrtá hlavou.
Oldřich (Kaiser): Ješitností opravdu netrpíme. V divadelním prostředí s ješitností nikam nedojdete, musí se ctít prostor druhého, nesmíte se za každou cenu sebeprosazovat. Když to někdo dělá, hned se to pozná a je to dost hloupé. Takže když Jirka přinese nápad, přivítám to.
Jiří Lábus: Nebo naopak nápad u toho druhého neprojde, tak jdeme od toho. A nedohadujeme se, proč tu situaci nechceme.
I proto vaše přátelství vydrželo taková léta?
Oldřich (Kaiser): Taky, ale i proto, že se nebereme příliš vážně.
Jste na sobě závislí i jinak než profesionálně?
Oldřich (Kaiser): Já bych to zase tak neviděl. Že bychom se vyhledávali, to nemůžu říct. Jirka má svou práci, já mám svou práci, mám své koníčky, Jirka taky. Spíš se snažím práci od sebe odhazovat a věnovat se jiným věcem. Hlídat si třeba, když přijde jaro, a snažit se užít krásného dne. I dneska jsem si užíval pěkného podzimního dne, když jsem šel na tenhle rozhovor. Měl jsem radost, že svítí sluníčko, díval jsem se na stromy, a nádherně mě posral pták.
Jiří Lábus: To já jsem se díval na dlažební kostky.
Oldřich (Kaiser): Z toho vidíte, jací jsme. Jirka přízemní, kouká do země, já obrácený k výškám. A když to dáme dohromady...
Jiří Lábus: ... já půjdu do pekla a ty do nebe. Když už to takhle připravuješ. Ale možná se pleteme oba a bude to obráceně, viď, Oldřichu?
Celý rozhovor čtěte v Týdeníku Rozhlas 51/2017
