Má před sebou pět let života. „Každý okamžik je pro mě intenzivní,“ neskrývá účastník známého maratónu
Už jste někdy v životě běželi „tunelem křiku“? To, co zní jako výjev z děsivého sci-fi filmu nebo fantastické literatury, je ve skutečnosti téměř historická instituce. Každý rok jím během bostonského maratónu proběhnou tisíce závodníků, mezi nimi i hrdina následující reportáže. Dozvíte se od něj nejen to, proč si cestu „tunelem“ užívá. Ale hlavně to, čím dřina v podobě uběhnutých kilometrů běžce obohacuje a dává jim chuť do života…
„Dívky ve Wellesley jsou definitivně nejlepším momentem celé trati,“ směje se 59letý Brian Pendleton, podle kterého je jek studentek prestižní univerzity, kterou prošly například Madeleine Albrightová nebo Hillary Clintonová, slyšet na půl míle daleko.
Co na tom, že tradice běžcům skoro trhá ušní bubínky a studentky prestižní dívčí vysoké školy nechává bez hlasu na několik dalších dnů? Bostonský maratón patří k těm obtížným a každé povzbuzení se počítá, nota bene když je zpestřené polibkem, který dívky probíhajícím sportovcům nabízejí.
„Bostonský maratón se od ostatních závodů podstatně liší. Většina běžců ho považuje za velmi prestižní. Musíte se na něj kvalifikovat, což není jednoduché. Kritéria jsou přísná, a tak to zpravidla znamená zaběhnout nejlepší čas v životě, jen aby se sem člověk dostal,“ vysvětluje Brian, který ze Seattlu na západě Spojených států přiletěl do Bostonu už poosmé za sebou.
Bostonský maratón, který se letos běžel už po 118., se podle něj vyznačuje pozoruhodnou historií i atmosférou.
„Většina lidí, kteří se věnují běhání a chtějí se maratónu zúčastnit, trať dopředu zná. Vědí, jaké je to šplhat se nahoru do kopce příznačně nazvaného Heartbreak Hill, že ve Wellesley dívky nabízejí polibky a tak dále. Když pak doopravdy běžíte, je to jako míjet milníky živoucí historie.“
Uběhnout 42 kilometrů – to je pocit, který stojí za to!
Sám Brian Pendleton je přitom jedním z nejpovolanějších, kdo mohou srovnávat. Letošní Boston byl jeho už 192. maratónem, poprvé se na trať přitom postavil teprve před 12 lety. Co ho přitahuje na dřině, kterou by jen málokdo byl schopný zvládat?
„Není to euforie, co na trati zažívám, ale pocit plné koncentrace, naprostého soustředění a plynulého toku času,“ vysvětluje 59letý maratonec.
„Vždycky jsem žil aktivně a maratón se mi zdál jako zajímavá výzva. Když jsem ale stál poprvé na startu, pochopil jsem ještě jednu důležitou věc: najednou jste na trati s tolika dalšími běžci, kteří za sebou mají tvrdou práci a stejný cíl jako vy. Byl to velmi silný a emotivní zážitek. A samozřejmě uběhnout 42 kilometrů, to je pocit, který stojí za to,“ vysvětluje s úsměvem Brian Pendleton.
Soudržnost a solidarita běžecké komunity podle něj hrají důležitou roli v odhodlání vyrážet znovu a znovu na 40kilometrovou trasu. Slova 59letého sportovce oddaného celou duší aktivitě, radosti z pohybu a okolního světa nabírají hořký přídech, když mimoděk dodává, že se jeho úctyhodná běžecká kariéra chýlí ke konci. Letos v létě ji uzavře dvoustý maratón, který Brian sám pořádá.
Jsem vděčný za každý moment, kdy můžu jít běhat
Usměvavému atletovi lékaři před půl rokem diagnostikovali smrtelnou chorobu – amyotrofickou laterální sklerózu, při které mozek postupně ztrácí schopnost ovládat svaly, až postižený zcela ochrne, psychické funkce ale zůstávají neporušené. Experti mu dávají dva roky života, možná pět, když bude mít štěstí.
„Je to jen otázka času. Než přestanu být schopný běhat, mám tak rok. Člověk si na každou situaci zvykne. Pro mě je teď každý okamžik velmi intenzivní. Ale i když vím, že budu na světě jen chvilku, můj život nemoc nakonec obohatila. Dvacet let života musím zvládnout za příštích pár let. Jsem vděčný za každý moment, kdy můžu jít ven a běhat, jsem vděčný za každou fyzickou činnost,“ dodává Brian Pendleton.
