Kreslit na počítači bude za pár let přirozené. Designéra nejvíc obohatí půlrok v cizině, říká designér Němeček

Jaký je vztah k materiálu a hmotě v době počítačové, v době, kdy vaši studenti pravděpodobně víc pracují s počítači než se dřevem a s jiným materiálem?

Je to pravda, počítače jsou samozřejmě skvělý nástroj. Já si myslím, že dnes je taková přechodná doba, kdy je to pořád ještě nástroj, ale myslím si, že v budoucnosti se to stane tak přirozenou součástí, že to budete vnímat jako část svého těla – jako když jedete autem a vnímáte auto jako svoje tělo. Když jsem byl v Anglii a půjčil jsem si auto s pravostranným řízením, najednou to tělo bylo jinde. Měl jsem s tím strašný problém a bylo mi několik dní špatně od žaludku z toho, jak se s tím mozek snažil vypořádat.

Čtěte také

I stavebnice směřují k digitalizaci. Snažím se předvídat budoucnost, říká designer lega Reindl

Podobné je to dnes: když lidé kreslí rukou, tak měřítko přirozeným způsobem cítí, ale za pár let to budou cítit úplně stejně přesně i s počítačem. Dnes to měřítko může ulítávat, protože ho lidi zatím necítí. Ale za 50 let to bude pro všechny tak přirozené, že to bude úplně v pořádku – obávám se.

Ale s materiálem budeme pracovat pořád – sklo, dřevo, kov...

To je něco, co si myslím, že se špatně v počítači vnímá, i když jsou dnes programy, které vám v barvičkách ukážou, jaké jsou kde tlaky, kde se to roztrhne a kde se to zlomí, což je také jedna z cest, jakým způsobem tento cit do budoucna získat virtuálně. Ale jinak, tuto schopnost cítit, co materiál snese, co vyžaduje a pro co je vhodný, to se musí získat praxí.

Samozřejmě jsou lidé, kteří od malička něco kutí, do něčeho mlátí kladívkem, řežou pilkou a ohýbají, ti to přirozeně cítí. A pak jsou lidé, kteří to nedělají, dělají jenom ve virtuálním světě, kteří to potom musí získat, protože cítit tyto věci to je základní vlastnost designéra.

Čtěte také

„Zahradní stůl, který budete chtít předat dětem.“ Jak vypadá skutečně udržitelný design?

My máme například v prvním semestru takový školometský úkol, který opakujeme pro každý příchozí ročník. Studují nějakou přírodninu, co si vyberou: kreslí ji, modelují v hlíně, což už se dnes skoro nedělá, pak to odlévají do sádry a pak z toho ještě dělají stylizace ve třech materiálech, v kovu, ve dřevě a v plastu, což jsou materiály, které mají odlišné vlastnosti. Musí jít do dílen, skamarádit se s těma dílenskýma a nějakým způsobem na to reagovat. Většinou ti, kteří se s tím do té doby nesetkali, tam základy toho citu pro ten materiál získají.

Inspirace létá všude

Krade se v designu? Myslím nápady.

V designu se krade. Ale když se objeví stejná věc, jsou tři možnosti. Jedna věc je, že se to prostě sprostě ukradne. Třeba pro asijské kultury to není krádež, je to adorace. My to chápeme úkorně a oni dnes už také vědí, že by to neměli dělat, ale v té kultuře je to zakořeněné.

Pak jsou nevědomé kopie. Člověk něco vidí, zasune se mu to do podvědomí, ani o tom neví, a pak to jako nakreslí nebo navrhne.

Čtěte také

Navrhl jsem dveře bez kliky. Všechno známé se dá měnit, uvažuje úspěšný designér Petr Novague

A pak jsou věci, které vzniknou paralelně, úplně nezávisle na sobě, protože to je ve vzduchu, jak říká můj kolega Michal Froněk. Nám se to stalo několikrát. Já si pamatuji, když Maxim Velčovský udělal první umělohmotný kelímek do porcelánu, bylo to strašně vtipný, všichni je máme doma. Přijeli jsme do Milána a na dvou místech, nezávisle, bylo to samé. Přitom to nemohli vidět, bylo to velice čerstvé.

Nebo jsme dělali takové skládací křeslo z překližky, které využívalo jeden formát překližky beze zbytku. Vystavili jsme to v Miláně na veletrhu a najednou tam přiběhla skupinka, evidentně studentů, a táhli s sebou nějakou spolužačku. Přivedli ji k našemu křeslu a ona se rozplakala. Tak to bylo jasné.

Já se ještě odvolám na vaši pedagogickou zkušenost, protože vím, že jste se studenty VŠ uměleckoprůmyslové vyrazili do Nepálu. Teď si říkám, takový Nepál se studenty, je to jen že jste spolu na výletě, nebo se tam zkoumá architektura a design? Co vidí designér v Nepálu, kromě změti naprostého šílenství v Káthmándú?

Ti studenti byli z architektury, grafiky a textilu. Hlavně šlo o architekturu, protože to organizovala kolegyně z katedry architektury.

Čtěte také

Největší překážka studia v zahraničí? Aby to člověka vůbec napadlo, usmívá se student z Dublinu Jan Hrebík

Pro užitého výtvarníka – opravdu nerad v naší branži používám slovo umělec, protože si myslím, že přísluší opravdu jen umělcům, že u nás je to takové lepší povýšené řemeslo – je každá taková zkušenost s jinou, odlišnou kulturou vždy přínosná. Nemyslím tím konkrétně, že se někde dělá jiná lžička než u nás. Pusu mají všichni stejnou, ale třeba to jídlo se tam úplně jiným způsobem pojídá než u nás – to je zrovna takový pitomý prvoplánový příklad.

Ale co jsem říkal o řemesle, platí i o kultuře a hmotné kultuře: jakákoliv věc se vám nějakým způsobem do hlavy zapíše a nikdy nevíte, kdy se jí můžete inspirovat. Vždy se snažíme studentům říkat, když jedou někam na stáž, ať jedou co nejdál, ideálně do nějaké úplně jiné kultury. I když je třeba ta škola špatné úrovně, už to, že jsou půl roku v úplně jiné společnosti, s jiným přemýšlením, je obohatí stokrát víc, než kdyby se naučili krásně kreslit.

Čím procházel český design v 90. letech? A jak může design napomoci snížit nadprodukci? Poslechněte si celý rozhovor.