Když dravci pomáhají. „Falconyterapie pomáhá hendikepovaným, nevidomým i nemohoucím,“ popisují chovatelé

Dohromady vás svedlo sokolnictví, je to tak?

MJ: Dohromady nás svedla sportovní broková střelba. Potkali jsme se kdysi na střelnici. Iva se chtěla naučit skeet. Tak jsme si dali spicha na dalších střelnicích, trošku jsme potrénovali a tak nějak to vzniklo. Iva měla v té době krkavce a já také. A tak jsme tomu úplně natvrdo propadli a Iva vymyslela to, co děláme teď. Já jsem spíše výcvikář a dělám různé ptákoviny, které předvádíme, a lov. Iva pracuje více s postiženými lidmi.

IJ: Falconyterapie byl můj nápad, vzniklo to na popud sokolníků – rýpalů, když to tak blbě nazvu. Sokolníci totiž tvrdí, že se dravci nesmí hladit, že jim to škodí a nemají to rádi. V té době jsem ještě s jedním bývalým kamarádem navštívila jednu speciální základní školu, kde byly hodně postižené děti, například po obrně.

Byla tam i jedna holčička, která se mě chytla okolo krku a nechtěla se pustit. Tenkrát mě to strašně chytlo za srdce. Začala jsem s dravci jezdit po školách a školkách. Když sokolníci viděli fotky, jak si děti hladí dravce a sovy, začali nás „bombardovat“.

S manželem, to jsme ještě neměli neziskovku, jsme byli pozváni do jednoho stacionáře v Plzni, kde byl tábor pro postižené. Byl tam i jeden už dospělý, nevidomý chlapec. Protože jsem falconyterapii zkoušela i pro nevidomé, byl takovým dobrovolníkem, který se přihlásil, že to zkusí. Možná to na něj mělo blahodárné účinky, něco to v něm zanechalo. Jenže pak někam odešel a ptala jsem se, co s ním je. Řekli mi, že ho museli odvést, protože když to vstřebal, vše se v něm probudilo a museli ho uklidnit.

Čtěte také

Pes canisterapeut: Pomáhá s rehabilitací i s psychickými problémy

Jaké bývají reakce nevidomých, když toto zažívají?

MJ: Když se uklidní a přijdou zpátky, jsou neskutečně šťastní. Je na nich vidět, jak úplně ožijí a většinou nás ani nechtějí nechat odjet.

Jezdíte i do domovů pro seniory?

IJ: Ano, jezdíme, i na lůžkovou část. Jezdíme i za těmi, co se už nemohou tolik pohybovat, opustit lůžko a věnujeme se jim přímo tam. Říkám vždy, že když nemohou oni za přírodou, musí příroda za nimi.

Co všechno na nejrůznějších akcích předvádíte? Viděl jsem vás na jedné akci, dost jste bavil publikum. Co vaše zvířata umí?

MJ: Například létají mezi lidmi a přistávají na ně. Jsme také schopni předvést simulaci lovu, to znamená, že se táhne vycpaný zajíc, buď ho tedy táhne nějaký stroj, anebo se použije někdo z obecenstva, kdo si myslí, že rychle běhá. Používají se i různá vábítka, předvádíme útok sokola na atrapu kořisti. Dravec se vypustí, měl by zakroužit nad sokolníkem, ten vytáhne atrapu přivázanou na šňůře a začne s ní točit.

Vždy, když sokol nebo raroh zaútočí, sokolník mu ucukne a nedá mu příležitost vábítko ulovit. Dravec kolem něj prosviští brutální rychlostí, a jelikož nic nechytil, udělá oblouk a zaútočí znovu. Když je to mladý, vylétaný dravec, může útoků předvést třeba sto. Ukázka pak končí tím, že ho nechám ulovit vábítko, buď mu ho hodím do vzduchu, nebo jen přidržím, on ho chytí a dostane odměnu. To bývá hodně zajímavé. Dravci dosahují rychlosti i přes 200 km. Obecenstvo je kolikrát více vyděšené než při běžném létání.

Co vám starost a péče o dravce a falconyterapie dávají?

IJ: Já miluji děti, ať už jsou postižené nebo zdravé. Ty postižené jsou spontánní, nelžou, nevymýšlí si. Lidé jsou v dnešní době strašně zlí. I to je důvod, proč jsme se přestěhovali na samotu, kde bydlíme bez elektřiny i bez vody, stranou od lidí. Když jsme bydleli na vesnici, lidem vadila zvířata, dokonce nám je začali trávit. Takže raději bydlíme tady, kde je klid. Přála bych vám to zažít. Představte si, že nemáte signál, světlo. Máme tedy solární světla, žijeme jako normální lidi. 

Jak vypadá běžný život na farmě a jaká další zvířata Jirsovi chovají? A jak náročné je s dravci pracovat? Poslechněte si celý rozhovor.