Každý hlas, jiný živel. Rozhlasové pohádky jsou ideální pro rodiče, kteří se stydí číst, říká rozhlasový režisér Vrzák

K období, ve kterém právě jsme, pár dní před vánočními svátky, patří i pohádky. A byť nejste výsostný pohádkový rozhlasový režisér, natočil jste teď sérii klasických pohádek. Co je to klasická rozhlasová pohádka?

Myslím, že to vychází z nativnosti, známosti těch základních příběhů: Hrnečku vař!, Červená karkulka, Sedmero krkavců a další, je jich vybraných deset. Myslím si, že každý si v tom najde nějakou svoji pohádku a zrovna tak každému tam nějaká chybět, ta jeho základní z dětství.

Čtěte také

Pohádky sledují vývoj společnosti. Od chvíle, co se dostaly do masových médií, nesmějí nikoho urazit, vysvětluje folklorista

Do výběru hodně mluvila autorka Daniela Fischerová, která ty příběhy sesbírala a vytvořila jakousi svou formu pohádek. Dokázala do nich dostat, co je pro ně typické – inteligence, důslednost, krásná hra se slovem a s motivem – a vytvořit příběh, který je nejen pro děti, ale podle mě i pro dospělé.

Vy jste do příběhů obsadil různé herce – někdy překvapivé, protože jsem nikdy netušil, že Davida Novotného uslyším vyprávět Smolíčka Pacholíčka. Prý jste hercům říkal nejen jak to mají vyprávět, ale aby vydávali i různé zvuky, místo našich proslulých ruchařů?

Ano, ano. Já jsem si velmi přál, abychom to doplnili nějakou zvukovou formou. Všiml jsem si v jednom improvizačním představení, které dává v Dejvickém divadle dohromady Simona Babčáková, takového člověka, beatboxera, který pracoval s tou zvukovou strukturou. Toto mě fascinovalo už dávno a říkal jsem si, že to můžeme tady v tom projektu vyzkoušet a že herci by se na tom měli podílet. To znamená, že jsem jim dával úkoly.

Když Táňa Medvecká představuje bouři na moři, kdy voda a vítr bičují celý svět, tak to byla docela zábavná činnost se na ně do studia dívat, co s tělem, hlavou a pusou musí udělat, aby vytvořili dojem toho zvuku.

Čtěte také

Král rozhlasových pohádek Karel Weinlich obdivoval obětavost herců. Nejraději měl Andersenovy pohádky

Jakými zvuky zrealističťoval Smolíčka Pacholíčka David Novotný?

Tam byly jeho hlavní prací jezinky. Co dokáže dělat, když se z nebezpečné jeskyně ozývá skrumáž hlasů, to se mi zdálo, že s tím pracuje moc pěkně. A pak samozřejmě jde o toho Smolíčka, aby neotevíral, takže i zvuková práce na celém domě, kopýtka jelena a podobné věci.

Klasické pohádky měly svoji premiéru ve vysílání Rádia Junior. A tím to skončilo, už si je nemám kde je poslechnout?

Ne, můžeme si je poslechnout na stránkách Českého rozhlasu, na stránkách Rádia Junior nebo přes aplikaci mujRozhlas, kde navolíme Klasické pohádky a objeví se tam těch deset příběhů.

Pohádky by tam měly být nastálo, napořád. To znamená, že je to ideální materiál pro rodiče, kteří se před svými dětmi číst stydí – za svojí výslovnost, techniku, schopnost zpracovávat postavy, neumělost svého vyprávění. Pokud jim můžeme pomoci, tak tímto způsobem, že v aplikaci vyberou pohádku a společně s dítětem si ji na dobrou noc poslechnou.

Už jsme slyšeli ukázku O Smolíčkovi s Davidem Novotným. Mezi jinými jmenujme Vladimíra Javorského a další...

... Báru Hrzánovou, Táňu Medveckou a Denisu Barešovou. Těchto pět herců.

Denisa Barešová, to bylo Sedmero krkavců? Proč Denisa Barešová?

Já jsem celou hereckou družinu vybíral s ohledem na barevnost hereckého přístupu, typů a věků – a Denisa mi do toho krásně pasovala. Ta ženská trojice: Táňa Medvecká, což je taková něha, Denisa je racionalita a Bára Hrzánová, to je živel, nečekáte, co provede.

Z mužské části David Novotný, o kterém jsme mluvili a Vláďa Javorský jako Princ Bajaja, to mi přišlo jako hrozně zábavný moment. Když si ho představím, působí na mě jako kreslená figurka, vidím, co má na hlavě a jak jde bojovat proti tomu kreslenému drakovi. To mi přišlo moc fajn.

Čtěte také

Co režisér, to princezna. Rozhlasoví tvůrci si dodnes herečky do pohádek vybírají v divadlech

Ovšem ta paleta hereckých přístupů a schopností ve mně vyvolávala možnost, že každý člověk si vybere svého interpreta, ten svůj příběh a doufám, že v těch deseti pohádkách nalezne jednu, která ho bude bavit, která bude mluvit přesně za něj, bude ho zajímat a bude ho třeba nějakým způsobem inspirovat.

Vánoční příběh

Když se podíváme na televize, před vánočními svátky vysílají hodně promo spotů vánočních pohádek a dělají kolem toho takovou ambaláž. Jak je to letos s vánoční rozhlasovou pohádkou?

Samozřejmě že i v tom Českém rozhlase se vytváří takový vánoční příběh, který už se nejmenuje pohádka, ale má své pohádkové motivy. Točil jsem jej já a poběží 26. 12. v osm večer na stanici Dvojka, stanici, která by k tomu u nás měla být určena.

Je to takový francouzský titul Timothée de Fombellea o jedné vlaštovce, jednom řidiči zmrzlinářského auta, který jezdí z Janova do Londýna, a jednom africkém klukovi z oblasti západního Konga. Tři příběhy těchto lidí se v jeden okamžik spojí – a dál už nebudu prozrazovat, protože bych prozradil, o čem ty Vánoce budou.

Čtěte také

Díky Ježískovu vnoučeti mají seniorky těsta na pečení cukroví. Radost z toho mám i já, říká dárkyně

To byste řekl, že to vyprávění je o samotě, a to nechcete říct?

Nevím, jak se téma samoty do mé tvorby dostalo, není tedy v těch klasických pohádkách. Ale poslední hry, které jsem dělal, byly hodně o samotě. Je to něco, kdy hlavní figura je zatažena do svého světa a neumí se z něj dostat, neumí komunikovat s dalšími lidmi a ocitá se někde, kde ji to většinou vede k jasnému konci.

Jak znějí ukázky z jednotlivých rozhlasových pohádek? A za jakých zvuků rozhlasový režisér relaxuje? Poslechněte si celý rozhovor.