Jízda důlním vláčkem, po skluzavce i parní těžní stroj. Hornické muzeum v Příbrami zve na festival

Po jaké trase prohlídky nyní jdeme? Jde o nějakou běžnější?

Ta festivalová bude samozřejmě okořeněna zajímavostmi, které návštěvníci běžně neuvidí. Nacházíme se v Prokopské štole, jíž se budeme ubírat směrem k jámě Prokop z areálu dolu Anna.

Pojedeme do ní vláčkem, což je, zejména pro ty nejmenší, takový adrenalin. Navenek to vypadá jako takřka nemožné, ale představte si, že do jedné kóje se museli vejít třeba i čtyři dvoumetroví chlapi. Na konci vám pak ukážeme věc, kterou nikdo v Evropě v rámci hornických muzeí nenabízí.

Jak výkonný důl či jáma byly?

Důl Prokop byl zaražen v roce 1832, patří tedy v novodobé historii Březohorského hornictví k těm nejstarším. Byl pojmenován podle hornického patrona, svatého Prokopa. Když vstoupíme zde do této vyrubané prostory, můžeme se seznámit s tím, jak práce horníků vypadala od středověku do začátku 20. století. To znamená, že havíři ještě předtím, než se aplikovaly vrtací stroje a zařízení, pracovali s ručními nástroji.

Historik a ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Ještě bych se vrátila k dolu Anna. Odehrála se zde obrovská důlní katastrofa, přes 300 lidí zde zemřelo. Jak může taková maličkost jako odhozený knot, v podstatě již doutnající, způsobit takové neštěstí?

Odborníci přes báňskou historii i lidé zabývající se bezpečností práce v podzemí se dodnes dohadují, co bylo skutečnou příčinou důlního požáru. Podle posledních výzkumů měli havíři v rámci svých báňských předpisů nařízeno, když fárali dolů pod zem nebo když jeli na povrch, zkontrolovat důlní lampy. Ty se v té doby používaly olejové, kde byl knot, a než havíři nastoupili do stoupacího stroje, museli jej mít zapálený a musel tak vydržet po celou tři čtvrtě hodinu, než vyfárali na povrch.

Čtěte také

Je to o partě kluků, důchod neplánuji, říká horník, který fárá v 59 letech

A to se stalo i onoho 31. května 1892. Havířům končila ranní směna, okolo dvanácté hodiny přišli ke stoupacímu stroji. Jeden z nich zjistil, že knot dohořívá, a podle předpisů jej vytáhl a hodil na zem. Knot ale bohužel údajně zapadl mezi zbytky dřevěné výdřevy, z níž se dělalo pažení, navíc tam měly patrně být i hadry od oleje, jímž se mazala důlní lana. A z toho mohl vzniknout požár, který se přenesl na důlní výdřevu a zachvátil pak stvol jámy Marie.

A jelikož jsou doly propojeny, šířil se dál. Když se závodní dolu dozvěděl, že hoří, postupoval podle platných předpisů a začal hasit. Požár se sice za nějakou dobu zlikvidoval, jenže otravné plyny a kouř se natlačily do podzemí a havíři se v mnoha případech udusili nebo omámení kouřem spadli do propastné hloubky a kolikrát z nich v podstatě vůbec nic nezbylo. Když se pak vyvážely ostatky, jejich blízcí je poznávali třeba podle prstýnků či řetízků.

Skluzavka k vodnímu kolu

I když je to dávno, rezonuje příběh Příbramskem ještě dnes?

Ano. Zdejší doly skončily těžbu v roce 1978, uranové v roce 1991. Existuje zde nicméně celá řada hornických spolků, i naše muzeum. Město si každoročně katastrofu připomíná, klademe věnce na příbramském i březohorském hřbitově. K výročí jsme připravili komponovaný program, vyšly k tomu publikace. Vracel se k tomu i spisovatel Jan Neruda a další, byla to největší katastrofa do té doby na světě.

Čtěte také

Nejstarší a nejnebezpečnější důl v Evropě je v polské Nowe Rudě. Podívat se tam může každý, jen pozor na ducha dolu

Jste jedno z největších muzeí svého druhu nejen u nás, ale i v Evropě. Co všechno zde v rámci Festivalu muzejních nocí můžeme spatřit, kdybychom tomu dali třeba jeden či dva dny?

Zde na Březových horách nabídneme prohlídku tří samostatných historických dolů a ještě jednoho. V areálu Ševčinského dolu je možné se projet důlním vláčkem štolou, obdivovat nádherné mineralogické sbírky a kouzelnou industriální architekturu, která se dostala i na naše oběživo. Půjdeme i do dolu Vojtěch, tam je největším „bonbonkem“ parní těžní stroj.

Zde na Anně je také možnost jít do podzemí. Kdo ještě neviděl v podzemí vodní kolo, může se vypravit na důl Drkolnov, kde ho čeká buď cesta přívodní štolou, anebo, pokud chce zažít trochu více adrenalinu, k němu vede 51 metrů dlouhá šikmá štola udělaná jako skluzavka a po zadku sjedete až k danému kolu. Vše je tam nasvícené. Ukazujeme, jak to fungovalo v době, kdy ještě nebyly k dispozici parní stroje, jinými slovy, kdy to bylo vázáno na vodu a vodní zdroje energie.

Jak se tradičně zdravili horníci? Kolik důlních jam je k vidění? Co za roli hraje v důlní historii uran? A jaké reportáže v dole natáčel rozhlasový reportér Josef Cincibus? Poslechněte si celý rozhovor.