Jak se dělají šindele? Především se musí vybrat kvalitní dřevo, přibližuje Jindřich Holub
Otec pokrývač, děda truhlář, a když se to smíchá, tak vznikne šindelář. Tak popisuje mistr tradiční rukodělné výroby šindelů Jindřich Holub cestu ke své profesi. S výrobou šindelů se můžete podrobně seznámit na Michalově statku na Havlíčkobrodsku, kde dělá průvodce.
K výrobě šindelů se musí především vybrat kvalitní dřevo, to se nařeže na špalky, rozštípe na půlky, čtvrtky, osminy, vyštípne se špička… „Musí to být dobře štípatelné a rovné dřevo,“ vysvětluje s tím, že k výrobě šindelů se používá smrk, jedle, modřín.
Když je dřevo naštípané, odstraní se kůra, vezme se poříz a vše se opracuje – na jedné straně drážka, ke středu špička a vše do sebe zapadá jako palubky. Na střechu se dřevo přibíjí v jedné nebo dvou vrstvách, podle toho, jak je potřeba kvalitní střecha.
Většina starých domů měla slaměné došky, ty ale vydrží daleké méně a je nebezpečí požáru. Na druhou stranu šindel je poměrně drahá věc. „Je to spíše pro fajnšmekry,“ uzavírá.
Šindel je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o dřevěnou destičku břitovitého tvaru, širokou 8 až 15 a dlouhou 50 až 60 cm. Tloušťka je asi 1,5 až 2,5 cm. Jedna strana je opatřena drážkou a na druhé straně je břit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
