I cesta je cílem, baví mě šílené jízdy, vypráví spisovatel Rudiš. Napsal Návod pro použití železnice

2. říjen 2023

„Ve vlaku se stanete součástí jiného světa a potkáte spoustu zajímavých lidí,“ vypráví spisovatel Jaroslav Rudiš, který ve vlaku nejen píše, ale také relaxuje. Jeho kniha Návod pro použití železnice se stala v Německu před dvěma lety bestsellerem, nyní vychází v Česku. Co všechno můžeme zažít v jídelním voze? I o tom mluvil s moderátorkou Lucíí Výbornou ve vlaku do Vídně, která tímto zahájila speciální Týden na kolejích.

Kolik hodin jste procestoval vlakem? A kolik hodin z toho jste v něm jako aktivní spisovatel propsal?

Čtěte také

Skutečně hodně, těžko se to dá přepočítat, ale myslím, že ročně ujedu takových 60 až 90 tisíc kilometrů ve vlaku. A samozřejmě když jsem psal Návod pro použití železnice, tak jsem musel ještě zintenzivnit, jezdil jsem hodně.

Když otevřu knihu, tak je tam věnování vašemu dědovi a strýcovi. To znamená ajznboňácká rodina?

Dá se to tak říct, skutečně jsem na dráhu chtěl jít. Tohle je moje nejosobnější kniha, vypisuji se z traumatu – na dráhu jsem se nedostal kvůli brýlím. Ve 13 letech bylo jasné, že mě nepustí na Českou Třebovou, železniční průmyslovku, a budu muset jít na gymnázium. Stal jsem se vlastně proti své vůli prvním akademikem v rodině, ale vlaky mě nějak nepustily. Možná se vypisuji už od první knihy Nebe pod Berlínem, která se odehrává v berlínském metru, z vášně k železničním kolejovým prostředkům.

Kterým vlakem projedu celou Evropu a jak si mám naplánovat cestu podle Jaroslava Rudiše?

Kniha se jmenuje Návod pro použití železnice, ale není to návodný průvodce, je to literární knížka. Když byste se chtěla rozhodnout pro dvě, tři cesty, tak bych vyrazil z Prahy do Terstu, do Itálie přes Vídeň, kde bych přespal. A jel bych jižní dráhou přes Semmering, což je první vysokohorská železnice v Evropě. Pořád to je stejná trasa, stejné tunely, krásné viadukty, jako v 50. letech 19. století.

Jsem spisovatel a sbírám historky, ty v autě nepotkáte
Jaroslav Rudiš

Jel bych slovinským vlakem až do Terstu, jedete přes celé Rakousko, Slovinsko, sjedete do Itálie, a pochopíte, když uvidíte Jadran, že to je něco, co nám chybí, co jsme v tom roce 1918 ztratili, tenhle přirozený přístup k moři. Vystoupíte pak na nádraží, máte pocit, že jste doma, že jste třeba v Brně, akorát u moře. V Terstu mají rozvinutou pivní kulturu jako u nás, typické jídlo je ovar se zelím, jste na severu a pořád tam cítíte dotek monarchie.

A kde najdu nádraží Santa Lucia a co tam zažiju?

Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta

To je jedna z nejkrásnějších tratí, která je velmi krátká. Trasa je ale tak fascinující, že se vyplatí ji projekt třikrát za sebou – když se blížíte do Benátek a jedete přes lagunu, tak město začíná z laguny stoupat a vy to vnímáte. A letíte nad mořem, vlak chvilku jede rychle, pak zpomaluje, a pomaloučku přijíždíte do Benátek, jste ve Venezia Santa Lucia, což je koncová stanice pro spoustu vlaků, tam se otevírají další světy, můžete odtamtud jet do Říma, napříč Itálií. Z Vídně se tam dostanete dvakrát vlakem. To nádraží mám strašně rád.

Máte v hlavě jízdní řády?

Zas to není tak složité, když cestujete vlakem, tak víte, že tenhle vlak jede každé dvě hodiny, víte, jak se z Vídně dostanete dál. Můžu se vydat po Švýcarsku, nebo do Milána, pak do Terstu a zase se vrátit do Evropy. Baví mě šílené jízdy, které popisuji v knize. Vydat se napříč Evropu tři dny, udělat si železniční okruh – nejsem jediný, kdo to dělá. A je to skvělý.

Jak se cestuje vlakem po Evropě? A v jakých vlacích najdeme nejlepší jídelní vozy? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , prh
Spustit audio

Související