Hudbu sice popisuje matematika s fyzikou. Je to ale umění, které přichází shůry, míní mladá zpěvačka Bolonová

Dozvěděl jsem se, že máte ráda matematiku. Díky čemu nebo snad komu?

Nemůžu říct, že bych byla přímo milovník matematiky. Přiznám se, že jsem ji na základce neměla ráda, ale potom jsem šla na pražské gymnázium, kde jsem měla na matematiku a fyziku výborné profesory.

Najednou mi přestala vadit, protože se mi to krásně propojilo s tím, co nejvíc miluji, a to je hudba. Ráda matematiku propojuju s hudbou a s hudebním světem.

Čtěte také

Baví mě hrát nové věci, ale psaní písniček musím vysedět, přiznává Marek Eben. S bratry vydává album Co my víme

Co má společného matematika s hudebním světem?

Spoustu věcí. Baví mě propojení s fyzikou, kde se bavíme o akustice, měříme v hertzích. Baví mě přemýšlet matematicky o harmoniích nebo intervalech, což jsou vzdálenosti mezi tóny. Na hudbě je zajímavé, že i když je vědecky všechno dokázané, tak je to přitom pořád hlavně umění a záleží na tom, kdo to interpretuje a jakým způsobem. Je to něco z hůry.

„Její všestranný talent u nás nemá obdoby,“ řekl na vaši adresu producent Martin Ledvina. Jak jste se potkali?

Dali jsme se dohromady náhodou, a to díky kapele Jelen, na kterou jsem narazila, když jsem se úplnou náhodou přihlásila na soutěž Porta.

Kterou jste náhodou vyhrála.

Vůbec jsem tam nechtěla jít. Byla jsem ale donucena mým učitelem ze základní školy, který je muzikant a věděl, že jsem skládala písničky už od mých dvanácti let. Do toho jsem dělala závodní volejbal, což byla v tu dobu moje největší láska.

Soutěže v muzice mě nezajímaly, protože jsem soutěžila ve sportu. Hudba pro mě byla o emocích, ne o soutěžích. Takže jsem se přihlásila, protože to pan učitel po mně vyloženě požadoval.

Čtěte také

Když se člověk na pódiu zblázní, patří to tam, vypráví Malátný z kapely Chinaski

A v sedmnácti jste nakonec Portu vyhrála.

Přesně tak a na ní jsem se potkala s kapelou Jelen, která mě přivedla k Martinu Červinkovi.

Znamená to, že jste začínala jako folkařka?

Dá se to tak říct. Ale myslím si, že jsem začínala jako folkařka, protože jsem byla sama holka, která hrála na kytaru a skládala vlastní písničky. Neměla jsem kapelu, neměla jsem kolem sebe nikoho, takže to bylo podpořené tímto.

Před týdnem vyšlo vaše druhé autorské album, které pokřtíte 6. října v Malostranské besedě v Praze. Proč se jmenuje Lampiony?

Jmenuje se Lampiony kvůli úvodní písni, která album otvírá. Shrnuje pro mě velké téma, které se na té desce objevuje víckrát – naděje: lampion ve tmě, který nám rozsvítí černou oblohu. Čím je těch lampionů víc, tím víc svítí.

Chcete říct, že předchozí, debutové album Půlnoc bylo o beznaději?

Tam byla půlnoc pojata jako nový začátek, protože to bylo moje úplně první album.

V kolika letech Tereza Bolonová napsala první píseň? Jak se ji spolupracovalo při přípravě alba Lampiony se smyčcovým orchestrem? A co má společného pedagogika, kterou nyní studuje, a vystupování na koncertech? Poslechněte si celý rozhovor.