Herečka Anna Polívková: Mám ráda, když jsem po představení vyřízená. Divadlo má budoucnost i díky robotům

Čtěte také

Médiem divadla je duše člověka. Hybner mi vytýkal dokonalost, přiznává šéf Laterny magiky Vizváry

Pomýšlíte také na vážnou roli?  

Vážné role mám ráda, moc ráda mám i vážné divadlo jako divačka, ale spíš jsem závislá na smíchu. Ale ráda si střihnu občas nějaké drama, mám sen si dát někdy velkou antickou tragédii.

Dá se představení Pluto zařadit do nějaké škatulky?

Do pohybového divadla by se Pluto asi vešlo, ale používáme i technologie, plátno a projekce.

Základním tématem je, že si filmovou společnost založí lidé, co o filmu nic netuší. Jak moc se potkáváte s tím, že vás řídí někdo, kdo o dané věci moc neví?

S humorem to tak bývá, lidé mají různé smysly pro humor.

Mimika a moderní technologie

Hra v sobě snoubí mimiku a moderní technologie. Jak to vedle sebe umí žít?

Jsme sami zvědaví, přijďte se podívat, jak to bude vedle sebe žít. Věnujeme se digitálním trikům – motion picture, což je záznam pohybu. Takže to spolu hodně souvisí.

Není trochu podstata umění mimů ohrožena moderní technologií? Umí to spolu žít a podporovat se, než aby se to vylučovalo?

V našem představení doufáme, že ano. A myslím si, že čím víc vývoj technologií pokračuje, zároveň touha po setkání a živém divadle pořád přetrvává. Častokrát se říkalo, že divadlo vymizí, ale ne, divadlo nevymizí. Budou různé zajímavé kombinace v divadle i s roboty.

Pantomima může být i vážná, ale klaun miluje smích

Viděl jsem nějaká promo vida k přestavení Pluto. Zdálo se mi, že to je pohybově náročné...

Thomas Monckton dělal stejnou školu jako já, je to styl, kterému rozumím a který mě baví. Mám ráda, když jsem na konci představení vyřízená.

Podlehl režisér Thomas Monckton kouzlu české pantomimy, nebo si vás vede po svém spíš francouzským odkazem?

Nevím, jaký má odkaz, ale to, co jsem viděla, je skvělé a fascinující. Je to navíc vrcholový sportovec, ultramaratonec, což je na scénkách vidět – řešení problému je fyzicky velice náročné, což se mi moc líbí.

Umíte jednoduše říct, jak se pohybovat na scéně s minimálním úsilím a maximální účinností?

Jde to. Je to zajímavé, protože často jsem splavená a zničená po premiéře, první a druhé repríze, a potom si tělo najde svoje cesty. Ale je to asi nějaká zkušenost, neustálý trénink. Hrozně zajímavá technika je Feldenkraisova metoda, kterou používají tanečníci – člověk se víc soustředí na fyzikální souvislosti s kostrou, dá se krásně využívat gravitace a kostra.

Vyjádřit se k problémům světa

Je vám v pantomimě lépe než v rolích, kde musíte mluvit?

Musím říct, že samostatnou pantomimu jako obor nedělám, potřebuji v jednu chvíli slyšet slovo. I Jacques Lecoq vždycky říkal, že jsou situace tiché, ale vždycky přijde v jednu chvíli moment, kdy je slovo potřeba. A to já mám, takže se nedá říct, že bych byla mimka.

Přesto jste si sama sobě napsala hru, která podle názvu říká, že je o mluvení, a sice Proslov…

Čtěte také

Dcery klaunů v jednom představení. Pantomima mě fascinuje, říká Vanda Hybnerová o hře Slávy dcery

Proslov není vážné představení. Říkám tomu pohybový stand-up, je to o někom, kdo se chce vyjádřit k problémům světa, ale nedokáže to, takže volí i pohybové prostředky. Hraje tam i můj pes, moje maminka mi tam telefonuje, předsedu pro sdružení Probuďme lidstvo tam hraje vynikající, ale nepříliš známý herec Jiří Zeman. Takže v rámci schůze tam mám ten proslov.

Jaký je rozdíl mezi mimem a klaunem?

Velký rozdíl. Ne každý komik je klaun, ne každý mim musí být vtipný. Pantomima může být vážná, ale klaun miluje smích, miluje, když se mu lidé smějí. Rád se vystavuje posměchu. Je to moje nejoblíbenější záležitost. Ale samozřejmě – jako v každém oboru – je spoustu špatných klaunů. Klaun je vlastně génius, často jsou klauni hloupá děcka, ale ve skutečnosti musí mít něco navíc.

Jaké byly dva roky na škole slavného mima Jacquese Lecoqa v Paříži? Poslechněte si celý rozhovor.