Dominik Duka: Nejde o fenomén ateismu, ale upřímnosti

Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, kdo je vlastně ten Bůh křesťanů? Tak se ptávají lidé. Jaký je, jak jedná, jak vypadal jeho syn? To leckdo ví. Kdo je však ten Bůh? Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův odhaluje své inkognito u hořícího keře Mojžíšovi, když říká zvláštní větu: „Já jsem, já jsem ten, který jsem. Přesto je tolik bezradnosti s otázkou „Je Bůh?“ nebo „Co, nebo kdo je Bůh?“

Doba velkých objevů a technologií zasahuje i do našeho vnitřního světa. To je podle mého soudu důvodem naznačovaného ptaní. Současný člověk hledá model, schéma nebo grafické znázornění. Civilizace obrazu se dovolává zobrazení a vize.

Můžeme z určitého úhlu pohledu hovořit o oprávněnosti výpovědí velké většiny obyvatel, kteří hovoří o víře v něco. Něco musí být. Zde se dostávám především k českému fenoménu víry v postkomunistické postmoderní společnosti. Nejde však o fenomén ateismu, ale upřímnosti, která konstatuje pravdivé tušení.

V Dopisech Olze píše o podobné zkušenosti Václav Havel. I Rémi Brague naznačuje, že ono poznávané cosi v temnu zahrady našeho poznání je více osobní, než lidi, které potkáváme. V každém případě říká, má ono cosi blíže k osobě než k hmotnému předmětu. Přesnější by byla formulace, že „Bůh je nadosobní“.

Zmíněná tápání jsou často zaviněna odmítáním nebo nepřijímáním Boží transcendence, ale jen tak se Bůh stane vysvětlením kosmu i člověka. To je téma celé Bible, a proto nejcennějším pokladem Pentateuchu není Desatero, ale tetragram: „Já jsem ten, který jsem.“

On je. Pak má význam slavit letos Rok víry, která bude vhledem nejen do našeho nitra, ale také světlem k pochopení člověka i světa. Dovolte, abych zakončil slovy Carla Gustava Junga: „Všechno, co jsem se naučil, mě dovedlo krok za krokem ke skálopevnému přesvědčení o Boží jsoucnosti. Nepovažuji jeho jsoucnost za úkon víry, já vím, že existuje!“ My víme, že on je – to jsou slova rozloučení s Václavem Havlem. To jsou také moje slova na závěr.