Divadelní nápověda a spisovatelka Irena Fuchsová

4. červenec 2004
Host Jany Klusákové

Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé osobnosti. Dnes je to Irena Fuchsová, žena několika profesí. Touha v ní, od které se odvíjí všechno ostatní, je divadlo. 25 let na oblasti, od roku 1994 dodnes pražský Činoherní klub. To by vlastně mohla být hádanka. Pracuje v divadle, miluje divadlo, ale herečka není. Kdo je to?

Irena Fuchsová: Dobrý den. Jsem nápověda.

Říká se nápověda, nápovědka?

Irena Fuchsová: Spíš nápověda. To nápovědka mi přijde takový moc zdrobnělý, ale nebo suflér, suflérka.

Kdy jste se prosím stala nápovědou?

Irena Fuchsová: Nápovědou jsem se stala v roce 1970 v Kolíně, kdy odešla do důchodu moje kolegyně, jenomže já už jsem předtím byla dva roky v divadle jako uklízečka, jako šatnářka a v podstatě jsem čekala na střídání stráží.

Co vás do divadla táhlo?

Irena Fuchsová: Asi dědeček. Babička, která napovídala, můj strýc, mé tety, protože to byli všechno staří kolínští ochotníci a i když děda umřel v 48. a já už jsem ho nezažila, tak jeho plakáty divadelní, jeho knížky divadelní, to mě vlastně provázelo už od dětství. Když k tomu připočtu svůj handicap, což je dětská obrna, mi muselo zcela zákonitě vyjít napovídání, protože mi bylo jasné už odmalička, že herečkou nemůžu být.

To se chci zeptat, Ireno. Kdybyste byla neobyčejně talentovaná, měla herecký talent jako Brno a byla dívka po obrně, nemohla byste být herečkou?

Irena Fuchsová: Já myslím, že ne. To je strašně fyzicky náročný. A za druhé moje noha po obrně je od kolena slabší a na jevišti přece jenom takový handicap si nedovedu dost dobře představit.

Ale klamete tělem, protože na první ani na druhý pohled na vás žádný handicap vidět není.

Irena Fuchsová: To byl taky můj problém v době, kdy jsem měla své lásky, protože jsem řešila problém, kdy to říct tomu mladíkovi. Hned nebo až po prvním polibku nebo po prvním milování. Velké dilema jsem prožívala.

A co to s těmi protějšky dělalo, když se to dozvěděli.

Irena Fuchsová: Smáli se, považovali to za úplně takovou směšnou záležitost, zatímco pro mě to bylo něco, v té době těch 15-16-17 let, to bylo pro mě velké břemeno.

Jste vdaná?

Irena Fuchsová: Jsem vdaná.

Máte děti?

Irena Fuchsová: Mám.

Co nápověda musí?

Irena Fuchsová: Nápověda musí sloužit herci. Musí sloužit herci každou svou nitečkou své duše a svého těla.

A co nápověda nesmí?

Irena Fuchsová: Nesmí si myslet, že je něco víc než herec a musí být hrdá, že je prachobyčejnou služkou herci, protože obdivuji práci herce, obdivuji herce jako takové a jsem šťastná a naplňuje mě to, že jim mohu sloužit a že jim mohu připravovat chvíle klidu na zkouškách.

Nápověda by zřejmě neměla trpět nějakými řečovými vadami, že?

Irena Fuchsová: To určitě, ano.

A musí mít asi úplně zdravý hlas.

Irena Fuchsová: To ano, a nesmí předehrávat. Musí vlastně zcela monotónně napovídat a tady je problém ten, že já si o sobě myslím, že jsem dobrá nápověda po těch 35 letech, co to dělám, ale tady je problém ten, že stává se, že nápovědy dělají dívky, které se chtějí stát herečkami. Tím pádem ony třeba party svých kolegyň se snaží hrát a to je špatný.

Dnes už ve většině divadel nemají oponu, o nápovědních budkách nemluvě. Když jste začínala, docela jistě jste seděla v budce pod prostředkem jeviště. Seděla?

Irena Fuchsová: Ne, neseděla. Tyto budky se zrušily zhruba po 50. letech, protože jednak se tam strašně prášilo a jednak tam byla zima odspodu. Moje babička, která dědovi napovídala, tak ta zažila budku a často nám vypravovala, když se s dědou pohádali, takže zavřela knihu a nenapovídala. Ale budky kolem těch 50. let se zrušily, někde v divadlech se udělaly zvukové kabiny nebo osvětlovací kabiny, napovídá se z portálu a v Činoherním klubu, kde nápověda není při představení, napovídám z první řady ze sedadla číslo 8.

A co tam, kdo sedí, proboha vás prosím, na sedadle číslo 9 a 7?

Irena Fuchsová: Ne, já napovídám jenom při zkouškách, při představeních nápověda v Činoherním klubu není, protože by se nevešla na jeviště. V Činoherním klubu jsem pouze na zkouškách od deseti do dvou a na představení nejsem, což mě jako dojíždějící Kolíňačce maximálně vyhovuje.

Ale hovořme o divadle, kde ta nápověda je i při večerním představení.

Irena Fuchsová: Absolutní soustředěnost, mě se zcela zákonitě stávalo, když jsem se během představení chtěla vysmrkat nebo nahnula jsem se pro kávu, v tu ránu měli herci okno. Tam je absolutní napojení asi toho herce na tu nápovědu a oni koutkem oka vidí, že tam dojde k nějakém pohybu a v tu ránu znejistí. Nestávalo se to pravidelně, ale stávalo se to většinou.

A že se tak ptám, když teď v Činoherním klubu, když tam večer při představení nápověda není, když někomu vypadne text, tak?

Irena Fuchsová: Tam nebyla nikdy nápověda a když se toto stane, tak je to v podstatě velké obveselení pro kolegy. Tam se hraje takové divadlo, kde ti herci vědí, co hrají, čili když jim vypadne text, tak oni vědí, o čem hrají, takže se...

...to nějak zachrání.

Irena Fuchsová: Přesně, velmi lehce si pomohou.

Jsou dramatické texty, které máte raději než ty jiné?

Irena Fuchsová: Nemám moc ráda Shakespeara, protože tam přece jenom ty verše, ne, že bych ho neměla ráda já. Já ho mám ráda, že to je takové plynutí, takové napovídání plynutí po vlnách tomu říkám, ale u herců je to horší, opravdu tam nemohou změnit text, čili tam musí to umět dokonale. Takže spíš to cítím s herci, jako že je to těžší pro ně.

Vy musíte mít velký repertoár, vy musíte spoustu her umět nazpaměť?

Irena Fuchsová: Neuměla bych je odříkat, ale pravda je, že když začne zkouška, tak já vlastně musím ten text sledovat očima, musím vědět, co přijde, ale zároveň musím koukat po hercích, protože nemohu napovídat pořád, a sleduju vlastně, kdy se oni na mě podívaj a jelikož bych nemohla, když vidím, že se oni na mě podívaj, hledat teprve v textu, co je, už to musím vědět. Takže já vlastně dopředu sleduju, dopředu vím, co mám říct já a co má říct herec.

Máte domluvená nějaká gesta, že on na vás nějak nenápadně mávne, že teď vás potřebuje?

Irena Fuchsová: Spíš je to v těch pohledech a nebo je to i v lusknutí a nebo se i stane, že mi řekne, dneska mi nenapovídej, a přijde druhá věta a už se na mě provinile zadívá.

Mistrovství nápovědy spočívá také v tom, že je slyšet na jevišti, ale nemělo by být slyšet v hledišti. Jak se to dělá?

Irena Fuchsová: Ale je pravda, že když jsou třeba záskoky, mluvím teď o kolínském divadle, kde jsem byla 25 let, tak prostě se to, když ta nápověda chce, aby to představení pokračovalo a ten záskokář neví, tak se prostě musí i třeba zavolat.

Slovensky třeba nápověda se řekne šepkár.

Irena Fuchsová: Ano, já vím.

A to se opravdu jenom šeptá, to říkáte ten text šeptem?

Irena Fuchsová: Při představeních se musí tak zvláštně zašeptat zřetelně, ale někdy stačí ukázat, někdy, vím, že třeba Leoš Suchařípa, to bylo tady v Činoherním klubu, když jsme zkoušeli hru proces, tak tam jsem třeba ukázala na hlavu, ukázala jsem mu prsty, pět, a on věděl.

V roce 93 byl v Kolíně zrušen divadelní soubor. Postrádá město svůj vlastní umělecký soubor?

Irena Fuchsová: Pro mě to byl v té době po těch 25 letech těžký rozvod a i když jsem věděla, že se chci k divadlu znovu vrátit, tak jsem ten rok prostě po tom těžkém rozvodu vyčkávala, byla jsem i dva měsíce nezaměstnaná, přebírala jsem oříšky v kolínské Soje, a po roce jsem se rozhodla a napsala jsem do třech divadel. Dneska po těch 10 letech o tom mohu mluvit s tím, že si myslím, že to tenkrát byla chyba půl na půl. Půl chyba divadla, půl chyba města. Nicméně si myslím, že Kolín dneska to divadlo jako takové nepostrádá, protože budova divadelní se stala stadžionou, jezdí tam spousta kvalitních souborů. To zázemí je tam výborné. Ale teď dělám korektury své 10. knihy, Když mě divadlo svléklo donaha, která je o kolínském divadle, o oblastním divadle a tam jsem si neodpustila napsat, že je to škoda, že to divadlo mělo v Kolíně zůstat.

Nedávno jste mi napsala: V září jsem napsala divadelní hru, za týden, Svatý Petr. Hlavní role Petr Nárožný. Četl ji náš ředitel, četl ji dramaturg a výsledek je víc než dobrý. Mají o ni zájem a stojí prý za to na ní ještě trochu dělat. Tak co je nového se Svatým Petrem?

Irena Fuchsová: Já jsem tu hru tehdá napsala opravdu za týden a napsala jsem ji ze strašného smutku, protože mi dcera odešla na rok do Anglie jako au-pair a mě se po ní strašně stýskalo a potřebovala jsem napsat něco o rodině, o otci, o jeho dětech, o jejich problémech, o tom, jak se hledaj. Napsala jsem hru Svatý Petr, kde hlavní role je Petr Svatý, Petr Nárožný...

Vy jste na něj myslela?

Irena Fuchsová: Samozřejmě, já Petra miluju, já ho obdivuju a tím, že jsem jeho kolegyně 10 let, tak si myslím, že i způsob jeho herectví znám a jsme naladěni na stejnou vlnu a takže ten Petr prostě má tam hlavní roli otce, a já jsem byla tou hrou nadšená. Nikdy bych nedala dramaturgovi nebo panu řediteli Činoherního klubu něco, o čem bych nebyla přesvědčena, že to je dokonalé. Potom jsme měli takové zkouškové a oni mě asi tak po třech měsících, jsme se k tomu dostali. Oni byli ke mně velmi laskaví, opravdu velmi shovívaví a že se jim ta hra líbí a že by stálo na ni pracovat, takže mi dali připomínky, kterým jsem rozuměla, a já jsem se k té hře v lednu po několika měsících znovu vrátila a zhrozila jsem se. Druhý den jsem za nima šla a říkala jsem jim, pánové, klobouk před vámi dolů, že jste mě nevyhodili s tou hrou. A oni byli opět velmi laskaví a říkali, ale Ireno proč, vždyť je to dobré. Tam to, co jsme vám říkali, to udělejte. Takže jsem jim to teďko odevzdala minulý týden podruhé a opět mám pocit, že je to dokonalé.

Někteří naši posluchači vás, paní Fuchsová, znají také jako spisovatelku. Nakladatelství Erika vám vydalo už 9. knihu, Když je žena v lázních. A o téhle knize jste mi napsala: Jestli si mě koupí každý, kdo byl jednou v lázních, tak jsem za vodou a konečně si budu moc dělat, co budu chtít. Tak já se vás ptám, co by to bylo, co byste si dělala?

Irena Fuchsová: No tak bylo by to, já jako obrnářka jezdím každý rok do lázní a strašně děkuji touto cestou naší české pojišťovně, že nám toto umožňuje, že můžeme jezdit do lázní, protože všem obrnářům lázně každoročně strašně pomáhají. Ale bohužel opravdu cítím, že už v lednu, v únoru, bych ty lázně potřebovala ještě jednou, takže já bych si dělala co bych chtěla, že bych jezdila do svých Klinkovic u Ostravy dvakrát ročně.

Vy jste už opakovaně řekla, že jste obrnářka. Jak jste k té chorobě přišla?

Irena Fuchsová: Já jsem ročník 50 a očkovat proti obrně se začalo až v 57. roce, 56.-57., a obrnu jsem dostala v 54. Tehdá byla velká vlna obrn už rok předtím a v tom 54. také. Hlavně v létě se člověk nakazí ze vzduchu, z vody. Vždycky jsem tvrdila, že je to nejhroznější nemoc, protože dokáže ze zdravého většinou dítěte udělat během chvilky mrzáka na celý život, protože dokáže zkroutit celé tělo, ochabnout končetiny způsobem, který je nenávratný.

Na první pohled, jak už jsme řekli, není na vás nic vidět. Kde se u vás ta obrna projevuje?

Irena Fuchsová: Mám postiženou levou nohu od kolena dolů, mám to lýtko slabší a u obrny je zajímavé to, že ten bacil postihne nervy. A zdravé nervy vyšlou do těch postižených nervů takzvané výhonky a tyto výhonky mají kolikrát i trojnásobnou sílu těch postižených. Takže obrnář je relativně schopný plnohodnotného života, většinou jsme velmi cílevědomí, velmi pracovití, jako bychom chtěli tím, co jsme si prožili v dětství, takovou tu vyřazenost určitou, mnozí z nás byli v podstatě od dětství v různých léčebnách, většinou v Jánských lázních, jako kdybychom si chtěli tuhle naši vyřazenost nahradit, tak je mezi námi spousta úspěšných lidí. mnozí z nás nebo většina z nás se oženili, vdali, měli děti. Pracujeme opravdu naplno, ale bohužel dochází u nás po čtyřicítce k takzvanému postpoliosyndromu, kvůli kterému také dostáváme výjimečně ty lázně každý rok a tento postpoliosyndrom znamená to, že ty výhonky začnou odumírat a to tak, že nenávratně. Není na to žádný lék, nic se proti tomu nedá dělat, pouze se nepřetěžovat, šetřit se, je to prostě u nás dost těžké.

V nedávné době a znovu opakovaně se diskutuje o tom, zda děti očkovat nebo ne. Takže jestli někdo uvažuje o tom, zda dát dítě očkovat proti obrně, vy radíte jednoznačně ano?

Irena Fuchsová: Samozřejmě, a také radím těmto rodičům, aby se jeli podívat do Jánských Lázní a myslím, že to by je úplně vyléčilo z tohoto nesmyslu nedat dítě očkovat.

Já se ještě musím vrátit k těm vašim povídkovým knížkám. O čem jsou je jasné z názvů. Například: Když se žena svléká, Když muž miluje muže, Když má šéf pět žen, Když se žena topí. V čem? Ve starostech?

Irena Fuchsová: To je žena, která je po gynekologické operaci a když se poprvé miluje se svým mužem, tak on ji řekne větu, která zapříčiní to, že ona se začne topit v depresích, v pocitech, že není už ženou plnohodnotnou.

Ještě abych ty názvy dopověděla: Když staré děti pláčou, Když se žena rozvede. Kam, paní Fuchsová, na všechny ty příběhy chodíte?

Irena Fuchsová: Je mi 54 let, to je půl století. Za půl století byly i dvě světové války. Takže jsem mnohé prožila. Já se strašně ráda kolem sebe koukám a na mě se nabalujou příběhy. Já prožívám neskutečné story jenom tím, že se zastavím a že s někým promluvím, že se ho zeptám. Na mě se opravdu příběhy nabalujou.

Ty vaše knížky na pultech knihkupectví neleží. Ozývají se vám čtenáři?

Irena Fuchsová: V Kolíně mě samozřejmě znají jako Kolíňačku a mé knihy si kupují a hlavně mě zastavují na ulici a je to strašně milý, protože v Kolíně se tak víceméně všichni známe, víme o sobě, a já jdu po ulici a najednou vidím, že pán nebo žena zmírní krok, podívají se na mě a já zvolním taky krok a když vidím, že chtějí říct, tak se zastavím, usměju se a už to jede: Paní Fuschová, já jsem teď čet nebo já jsem četla je to strašně milý.

Ze Smeček, sídla Činoherního klubu, je to pár kroků do Krakowské ulice, kde je mimo jiné knihovna pro nevidové. Hlásilo rádio, že tam docházíte. Co tam děláte?

Irena Fuchsová: Nahrála jsem tam knížku Když se žena topí a ta už je na kazetách a teď nahrávám knížku erotických povídek, Když se žena svléká. Tato knížka, dokonce se dělal dotisk a ta slaví velké úspěchy, takže ji budou mít možnost si poslechnout i naši nevidomí spoluobčané.

Vážení posluchači, dnes jsme vám představili Irenu Fuchsovou, ženu, která říká: A vlastně jsem ráda, že jsem tu obrnu dostala. Díky jsem pochopila věci, které zdravý nepochopí nikdy, i když si myslí, že třeba ano. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: jak
Spustit audio

Více z pořadu