Biatlonistka Soukalová: Mrzí mě, že jsem neprošla psychickou přípravou. Někdy je to na závodníka nálož

Gábino, čekáte od našich biatlonistek nějakou medaili, nebo je nebudeme vystavovat dalšímu tlaku?

Předpokládám, že to neposlouchají. Samozřejmě bych si moc přála, aby nějakou přivezly, protože by si to za tu ohromnou dřinu zasloužily. Já pořád věřím – a než to skončí, budu věřit, že se to povede – sázím na Markétu (Davidovou) v tom masáku, myslím si, že tam šance má a já jí to ohromně přeju. Doufám, že se ten tlak podaří nějakým způsobem překonat. Musí to být pro ni ohromně náročné, jsem dost empatická v tomhle směru.

Zvlášť když dostává otázky typu ‚nedařilo se vám, zklamání‘... Jaké to je pro tu závodnici? Jak to dostane z hlavy?

Čtěte také

Sport není jen o fyzickém výkonu, ale o nastavení hlavy, říká Bernardová. Zdolala 1111 km dlouhý triatlon

Dost těžko. Asi je to všechno o tréninku a stejně jako je fyzická příprava, tak by měla být i psychická, právě na tyto případy. Myslím si, že kdo s tou hlavou umí cíleně pracovat, tak se mu to vyplatí v těchto chvílích, kdy je to pro závodníka opravdu nálož.

Ono už v posledních letech existuje něco jako mentální koučink, který se hodně používá. V biatlonu taky?

Já doufám. Myslím si, že by to měl využívat každý sport, který je takhle vidět a ti lidé by si měli nechat poradit, i když ne každému to samozřejmě sedí. Někdo na to třeba vůbec není.

Mně osobně třeba mrzí, že jsem takový servis neměla. Ani jsem se po tom nepídila, protože mi to nepřipadalo tak důležité, jako to bylo, uvědomila jsem si to až pozdě. To je jako ‚kdybych já tenkrát věděla to, co vím teď, tak by to bylo super...‘

Kdybyste ten servis měla, tak byste třeba ještě rok dva závodila?

Myslím si, že kdybych ho pravidelně využívala a nějak se o sebe po téhle stránce líp starala, tak by to pro mě bylo dlouhodobě daleko lépe snesitelné, i ten obrovský tlak, který na mě byl spoustu let vyvíjen. Asi bych lépe zvládala i komunikaci s lidmi kolem sebe a myslím si, že se dalo předejít spoustě věcem, které ve finále dopadly špatně. Teď už je pozdě vlka honit, ale od té doby na sobě hodně po téhle stránce pracuju, protože si uvědomuju, jak zásadní to je.

Čtěte také

Nejlíp mi šla štafeta, mentální kouči tehdy neexistovali, vzpomíná bývalý olympionik Luděk Bohman

Vy jste svého času říkala, že svou otevřeností jste si několikrát naběhla, ale že zpětně byste na tom nic neměnila.

To už od základní školy jsem měla v sobě, že jsem říkala věci, které spousta lidí nechtěla slyšet, ale já jsem měla pocit, že prostě pravda je důležitá, pro mě osobně byla. Teď mám spíš pohled, že pravda není jedna, pravd je milion, protože každý člověk v této zemi má svoji pravdu a vidí a vnímá věci jinak. Je to prostě dost subjektivní.

Jestli narážíte na tu moji knížku, s odstupem času a když vidím informace v souvislostech, asi bych to napsala úplně jinak.

To už ledaže byste napsala druhý díl.

Já myslím, že už jsem se z téhle zkušenosti tak vyškolila, že už asi jen tak něco nenapíšu. Možná leporelo tak maximálně.