Angelika Pintířová, řádová sestra, která pečovala o Václava Havla

Nedávno uplynul rok od smrti prvního českého prezidenta Václava Havla a vzpomínka na jeho poslední dny je nerozlučně spjata s řádovými sestrami z řeholního společenství Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Právě ony se o něj totiž staraly, když na to už nestačil sám. Péče o lidi, u kterých se léčba míjí účinkem v posledních stádiích nemoci a života je stálou náplní jejich práce. Pozvání do dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu přijala jedna ze sester boromejek, jak se jim tady v Česku říká Angelika Pintířová. Dobrý den.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Dobrý den.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Sestro Angeliko, vy jste byla taky u pana Václava Havla na Hrádečku v těch jeho posledních dnech, je to tak, doprovázela jste ho, věděla jste o tom, jak se má? Když teď zpětně jaksi se ohlédnete za tou dobou, je něco, co ve vás jaksi vytanulo až posléze? Nějaká, nějaký zážitek, nebo nějaký pocit?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Možná asi čím dál tím víc vystupuje jeho lidská velikost v tom pohledu, jak byl obyčejný a i s tím, jak se třeba potkávám s různými lidmi, nebo s různými dotazy, tak to mnohým připadá třeba neuvěřitelný, nebo když i vidím různé jeho komentáře, nebo, ne často to sleduju, ale občas sleduju, když se podívám na diskuzi na Internetu a tak, tak si uvědomuju, kde všude ve světě byl známý, kolik lidí přijelo na jeho pohřeb, řekla bych, že bylo půl světa na nohách a přitom on byl naprosto obyčejný a třeba, když jsem chtěla na Hrádečku upéct štrůdl, tak jsem musela zatopit v kamnech, protože jiná trouba tam prostě nebyla.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Nebylo to vybavené?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Ne, ne, ne. Jakože fakt ta úžasná obyčejnost, prostota a přitom krása, harmonie.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
To jste odpověděla zřejmě už na otázku jedné z posluchaček, v čem vás to setkání obohatilo? Nebo máte ještě něco, co si ponesete?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Pak ještě čím dál tím víc si uvědomuju a vlastně čím dál tím víc se potkávám díky tady té péči a vlastně díky němu, s různými lidmi, s kterými bych se nikdy nepotkala a čím dál tím víc objevuju jak, jak opravdu různorodé lidi on dokázal chápat, ocenit a pospojovat.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
To je něco, co jste si uvědomila až s odstupem toho jednoho roku? Co jste třeba tehdy ještě nevěděla, nebo neocenila, protože to ještě nešlo?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, asi to tam jako bylo, ale, ale teď si to jakoby víc uvědomuju, že tak ono to bylo v běhu té práce a těch věcí, ale teď si to jako čím dál tím víc uvědomuju a vlastně potkávám plno jako dalších lidí. Díky tomu, který jsem před tím nepotkala, ale díky tomu je teď prostě potkávám.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Vy jste se už setkala ve svém životě s vícero lidmi, kteří odcházeli z tohoto světa, z tohoto života. Je něco, co se opakuje pravidelně u každého?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, asi v každým případě je to moment neznáma, že každý vlastně překračuje nějakou hranici, kam my živí prostě nemůžeme, řečeno možná slovy ... určitě je to strach z neznáma, protože to neznáme, na druhou stranu je to něco, co někdy přichází čekaně, někdy přichází nečekaně. V každým případě je to, no je to něco, co my, co jsme okolo ještě neznáme a může to u někoho být velmi, velmi přijatelné, nebo laskavé, nebo klidné, nebo když jsem u těch umírajících stála, tak někdy, někdy jsem opravdu měla zvláštní pocit klidu, míru, pokoje a někdy naopak nevysvětlitelnýho třeba strachu. Je to možná moje úplně jako taková jakou soukromá teorie o tom, že my, co stojíme tady, možná můžeme trochu prožívat co se děje tam.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Ono se o smrti všeobecně v současné moderní společnosti příliš nemluví, tedy myslím u nás v západních společnosti v Česku třeba konkrétně. Myslíte si, že je to škoda, nebo je to pochopitelné? Lidé mají strach z neznáma, o tom jste před chvílí mluvila sama.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Řekla bych, že je to pochopitelné, protože navzdory tomu, že jsem věřící, vyrostla jsem ve věřící rodině a třeba fakt jsem se jako se smrtí potkala jako malé dítě už u svý babičky, mi byly s bídou tři roky, ale to dítě to nechápe tak existenciálně. A musím sama říct, že třeba opravdu první úmrtí ještě jako studentka střední zdravotnické školy, že najednou jakoby vytane ta otázka, co je pak? Co bude se mnou? Musím se začít vyrovnávat s vlastní smrtí a i s bezmocí. Prostě jako zdravotníci můžeme ledacos dělat, dávat injekce, léky, pečovat ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Někdy to ale už nestačí.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
A najednou nemůžeme nic a unést tu bezmoc, že stojíme na hraně, že dál už to prostě nejde a tady naše lidský síly končí, takže je pochopitelný, že ta smrt se nějak vytěsňuje. Na druhou stranu bych řekla, že to právě vlastně škodí, protože přesně tak sama můžu říct, že když mi zemřel otec, tak protože pocházím z vesnice a pohřeb se odehrává prostě z domu a průvod a vlastně to trvá přes několik hodin, že to bylo velmi, člověk si popláče, ale je to velmi ozdravné. Já jsem se mohla rozloučit, mohla jsem projít spoustu momentů a to si myslím, že to vyhnutí se bolesti přinese větší posléze.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, pozvání dne přijela Angelika Pintířová z řeholního společenství Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Pojďme k těm lidem, kteří se loučí se životem. Jak podstatné pro ně je, aby tam byli jejich blízcí, nebo aby věděli, že na ně blízcí myslí? Nebo je každý sám už v tom okamžiku?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak v určitém momentu je každý sám. Je to, tak se dá přirovnat jako když jde někdo k maturitě, tak prostě před tu komisi už musí přijít sám, ale určitě taky záleží na tom, jaké vztahy v té rodině panují, jaké vztahy měl okolo sebe, ale určitě, já jsem to zažila ještě vlastně v době totalitní hodně, kdy jsme museli lidem evidentně umírajícím vlastně jakoby tvrdit, že je to jenom zánět a že se uzdraví a mnozí z nich si cenili i toho, i když jsem jako nemohla říct, že ano, že umírají, ale mnozí z nich třeba říkali, copak to nevidí ten doktor? On si myslí, že to nevidím, že přede mnou utíká, že já se podívám do zrcadla a vidím, jak vypadám. A i pomohlo to, že se dalo říct, cítíte se tak špatně, že si myslíte, že zemřete a dovolit těm lidem vůbec mluvit o jejich strachu, o jejich emocích. Já je nemůžu nějak toho zbavit, ale já jim můžu podat pomocnou ruku a myslím si, že tam, kde se podařilo a že třeba i ta rodina byla schopná o té smrti mluvit, že těm lidem se odcházelo líp.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Já se ptám i proto, že boromejky jaksi slouží v hospicích, také v oddělení paliativní péče tady v pražské nemocnici Pod Petřínem. To jsou lidé, kteří už jaksi skutečně, dá se říct, že umírají, nebo ta léčba nezabírá. Jaký je jejich den? Jak se staráte o jejich jaksi potřeby? Tady asi není jen to, zbavit je fyzické bolesti.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, často na té nemoci ta fyzická bolest tam hraje roli, ale upřímně řečeno, není to možná úplně to nejtěžší. Velice těžký je přijmout pocit, že už jsem na obtíž, že jsem k ničemu, ale vlastně ta léčba jako taková by neměla být zatěžující. Neměla by už nějaký zbytečný injekce, infuze, zbytečně způsobovat ještě další bolest, že jo, tam kde je šance, tak určitě ten člověk rád podstoupí ledacos a tam, kde ta šance není, tak by se měl cítit co nejlíp to jde. Zvyky, které má, prostě zachovat co nejlíp to jde. Je tam vlastně na těch paliativních odděleních i v hospicech, je možnost, že blízcí tam mohou být třeba i přes noc, protože upřímně řečeno, není tak asi úplně pravda, že by se rodina nechtěla starat, ale často vlastně ani nemůže.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Využívají toho ti lidé, že by mohli být se svými blízkými často?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Využívají toho. Využívají toho, že třeba mohou být přes den v práci a večer tam jsou, nebo ještě víc je to znát třeba v hospicu, který máme v Prachaticích.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Tedy, dá se zajistit za každých okolností, aby byl ten odchod ze světa důstojný, to je jedno z hlavních hesel hospiců.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, aby byl důstojný mělo by se dát zajistit.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Ale někdy se to neděje. Tady hlavně, když jsme mluvili o té době, kdy lidé umírají sami v nemocnicích třeba.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak i ten provoz běžného nemocničního oddělení spoustu věcí vlastně ani neumožňuje, protože vedle jsou zase jiní akutní pacienti. Vlastně ta myšlenka hospicu vznikla z toho, že každý ten nemocný potřebuje trochu jiný druh péče. Někdo opravdu potřebuje v tu chvíli rychlé zaléčit a akutní medicínu a někdo naopak už potřebuje jenom klid a nerušit a spát třeba v době, kdy usnul a ne podle toho režimu, který ani ta nemocnice běžného oddělení prostě není možné.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Ptá se posluchač Josef Stejskal, kolik let se podle vašich zkušeností dá dělat práce v hospici? Tedy velmi náročná jistě práce.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, nemáme s tím zas tak letité zkušenosti, ale velmi záleží i na tom, jak člověk pečuje sám o sebe. Jak si sám rovná tyhle otázky, protože to, že doprovází umírající, nemusí být v každým případě jenom beznadějné. Jsou známy třeba i zkušenosti paní doktorky Svatošový, která vlastně tu hospicovou péči se v ní pohybuje daleko dýl a ono je to i velmi osvobozující, nebo úlevné, když si třeba ten umírající vyřeší nějaký napnutý vztahy, když se pomůže i rodině se rozloučit, že to nemusí být místo nějakýho smutku, ale že to může být i místo radosti. Takže velmi záleží na tom, jak ten personál pečuje sám o sebe a asi se nedá v žádné profesi jenom se utopit ve své práci.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
A jak vy, sestro Angeliko, o sebe pečujete, abyste se neutopila ve své práci?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak je určitě potřeba nechat si čas i na nějaký koníček, když bych to vzala z pohledu i té obyčejně lidské, člověk by měl začínat i tím obyčejným lidským, takže jít třeba ven, něco si přečíst.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Co vás baví? Čtete, chodíte ven?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Čtu, teďka zrovna čtu detektivku v němčině, takže zabíjím dvě mouchy jednou ranou, jde to tak pět stran za půl hodiny. Občas si hraju na zobcovou flétnu, to si hraju jenom pro sebe, pro nikoho jiného a pak samozřejmě, pokud je člověk věřící, tak velkou sílu hledá v modlitbě. Protože jsou věci, na které nestačí a pak je tady ta šance, že je může svěřovat Bohu, že to, čemu třeba nerozumí, s čím si neví rady, může ještě svěřit Bohu a musím říct, že to Bůh dělá, různými cestami, někdy překvapivě, ale dělá to.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálnu je Angelika Pintířová z řeholního společenství Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Kdy a proč jste se rozhodla pro život řádové sestry?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak, už je to hodně dávno. Bylo mi třináct a půl, když začly takový první obcházení božího volání. Možná k tomu je důležitý říct, že řeholní život není profese, není to zaměstnání, je to způsob života. A navzdory tomu, že jsem si jako v tý době představovala, že budu mít velkou rodinu, budu mít hodně dětí, tak najednou přišel ten moment, který se logicky těžko vysvětluje, ale myslím, že ho chápou lidé zamilovaní, nebo kteří někdy byli zamilovaní a ta zamilovanost přešla do lásky a do vztahu, že tam je prostě najednou moment těžce vysvětlitelný, kdy kolem někoho můžu chodit deset let a najednou prostě se tam něco stane. Tak asi podobně to je i v tom povolání a přišlo to vlastně jakoby boží nabídka, že to, co by mi bylo dodáno skrze manžela, protože člověk je prostě buď muž a žena nějak mu něco chybí, tak prostě přijde jinudy a jinak, než skrze manželství a musím říct, že to Pánbůh dělá čím dál tím víc. Ani to není nějaké ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Že byste musela litovat něčeho.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
No to rozhodně ne, anebo jakože bych se cítila jak osekaná, nebo omezená. Jsou určité momenty, kdy člověk se třeba něčeho na začátku musel zříct, aby mu to bylo po letech vráceno i s úroky, abych tak řekla, a veškerý hřivny, který člověk má, Pánbůh nikdy nezazdí, prostě je tam někde vyškrábne a opravdu nemusím skákat paragliding, mám adrenalinu docela dost.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
A proč zrovna boromejky byla ta volba?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Protože ony jezdily k nám na faru, já jsem je znala, jezdily tam prostě pomáhat na faru uklízet a náhodně jsem se té jedné sestry, fakt ze zvědavosti zeptala, jak se někdo stane boromejkou, pak mi to začlo velmi hlodat a vrtat. Ona samozřejmě netušila, že se ptám jenom ze zvědavosti, byla hluboká totalita a všechno se dalo dělat jenom na tajno. A pak je tam ještě jeden důležitý moment, kdy já jsem se v tý době bála, že sem už byla teta několikanásobná, protože mám starší sourozence a bála jsem se třeba, fakt počuranou plenku jsem s takovým odporem jako nosila. A můj bratr pak mě nechal u našich sester v domově důchodců a říkali, ona chce být teda sestrou a neví, zač je toho loket, tak ji vemte k těm opravdu nej ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
A tam jste poznala, zač je toho loket.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
A tam jsem poznala zač je toho loket, ale zvláštní moment, já jsem se tam najednou nemusela přemáhat. Já jsem to dostala jako dar. Mě najednou ty ochrnutí a to jejich přebalování, najednou mi to opravdu nevadilo.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Souhlasíte s tím, že jsme převážně národ atheistů?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Já bych to tak neřekla. Já bych řekla, že jsme národ hledající, národ, který má své negativní zkušenosti s nějakýma organizacema, takže všechno, co je organizované ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Jsme nedůvěřiví.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Vůči tomu je nedůvěra, ale já se potkávám se spoustou lidí, kteří se označují za atheisty a přesto si v mnoha věcech velmi rozumíme i v jako náhledu na svět a když se podívám třeba na řadu i písní v populární hudbě, teď teda doufám, že nedělám jako reklamu, ale když mě třeba jenom napadne Viléma Čoka Zachraňte Ježíška, tak mě to úplně fascinovalo. Jo, že ti lidé stojí o hodnoty, zvlášť mladí lidé, že na spoustu věcí slyší a že je to možná i problém církve jako takové umět ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Oslovit?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
... k těm lidem promlouvat jejich jazykem.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
A třeba vy, když jedete v MHD, nebo jdete po ulici, v tom oděvu řádové sestry, mění se nějak ty reakce na vás? Setkáváte se třeba se zvědavostí, nebo spíš s odmítavou reakcí?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Tak asi v 80 % se setkávám s pozitivní reakcí, pak je tu a tam někdo, kdo si odplivne, nebo něco vykřikne, ale je to spíš menšina. Spíš se potkávám s pozitivníma reakcema.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Teprve nedávno se po víc než dvaceti letech podařilo prosadit vyrovnání, majetkové vyrovnání s církvemi. Považujete to vy osobně za důležité?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Určitě je důležité to oddělení církve od státu, nebo ten moment, který nastal v roce 48, že církev se bude starat o ty duchovní potřeby a stát o ty hmotné, tím do toho bude mluvit. Samozřejmě, že to přináší možná teďka boj, ale když si třeba vzpomenu na náš dům, kde teďka bydlíme, tak ten se vrátil výčtovým zákonem a kolem toho bylo skoro rok a půl v novinách, jak milosrdné sestry nemilosrdně vyhazují slepé děti, protože my v tom domě třeba v zimě musíme skoro pořád svítit, ale přesto se tvrdilo, jak tam mají skvělé prostředí děti se zbytky zraku, kteří tam skoro neviděly a mělo to jako řadu jiných a dneska se to vlastně neví, protože ten dům tam nějak vyrostl, nějak funguje, funguje tam nějak nemocnice a já si myslím, že pokud se ta církevní zařízení opravdu budou moct starat o to, třeba ve společnosti chybí na ...

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Třeba?

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Třeba, třeba v naší nemocnici a dotuje to vlastně třeba kongregace, když přijde bezdomovec, který regulérně by neměl, prostě nemá na zaplacení, tak je třeba ošetřen. Nebo i ta paliativní péče, nebo i ta hospicová péče z veřejného prostředků zdravotnictví, to je prostě drahé, to se nedoplatí. Takže je spousta vlastně jako nadstandardních služeb, která buď budou v drahých zařízeních, kde si to dneska někdo může zaplatit.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Někdo ne.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Někdo ne. A nebo právě vždycky kláštery a církevní zařízení měly tyhle nadstandardní služby, ale musí na to nějak vydělat. Takže i kdysi dávno měly sestry v nemocnici takzvaně tři třídy. A na tu třetí třídu přijímaly i toho, kdo normálně by se, si to nezaplatil, i v té době že jo za první republiky, to bylo trochu jinak se zdravotnictvím a dotovali to vlastně ti, kteří byli na té první třídě a ti si to platili, něco jako nadstandard, že jo a tohle se taky musí nějak vyřešit, protože to veřejné zdravotnictví opravdu na to nemá a nemůže mít, protože to je drahé.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Takže to, že církev by měla být v každém případě chudá, setkáváme se i s takovými reakcemi, že je od ní, jaksi licoměrné, když žádá zpět nějaký majetek.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Otázka je, co to znamená chudá, jo. Když někomu řeknu, že ano, jezdíme autem, ale máme, měly jsme tři auta, teď máme momentálně jenom dvě, pro pětadvacet lidí, o který se nějak musíme povystřídat, tak mnozí jako nadskočí a řeknou, do toho bych nešel, jo. Moje chudoba, já třeba jsem zajištěná, opravdu mám střechu nad hlavou, asi nikdy nepřijdu o práci, ale znamená to, že se musím porovnat s dalšíma pětadvaceti lidma pod jednou střechou, že odevzdám svůj plat, který pomalu vždycky nevím ani, kolik to je a když něco potřebuju, tak si řeknu představené a ta to nějak, ta komunita jako taková s tím musí vyjít. A mnozí my řeknou, že za tuhle cenu by to třeba nechtěli, protože se musí umět s tím někým porovnat, ale na druhou stranu tím, že to dáme dohromady, tak vznikne nějaký přebytek a já se třeba pak můžu s někým rozdělit, kdo nemá, nebo můžu zadotovat třeba nějaké zařízení ať už třeba hospic, nebo domov pro alzheimery, nebo něco takového, teď myslím ne já osobně, ale jako kongregace, za co se jinde, když to bude soukromé zařízení, bude draze platit.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Tolik Angelika Pintířová, z řeholního společenství Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Já děkuju, že jste přijala naše pozvání a přeji vám příští rok všechno dobré. Na shledanou.

Angelika PINTÍŘOVÁ, řádová sestra:
Děkuju, přeju všem posluchačům taky požehnaný a šťastný nový rok.

Veronika SEDLÁČKOVÁ, moderátorka:
Dobré dny přeju i já. Od mikrofonu se loučí Veronika Sedláčková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne i dalších zpravodajských a publicistických pořadů Radiožurnálu si můžete poslechnou v Rádiu na přání.

Tento rozhovor musel být z časových důvodů předtočen. Tentokrát tedy bohužel není možné odpovídat na dotazy zaslané během vysílání. Děkujeme za pochopení.

autor: ves
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.